"Můj prozatímní MILESTONE je dvaadvacet km. To mě štve. Chtěl bych dát víc, ale samotnýho mě to nebaví..." říká mi u stolu starší Jo.

"Tvůj CO??"

"No MILESTONE!"

"Co to je?!"

"Jéé, no ten...mělník!"

"Jakej Mělník?!"

"Jéé, no číselnej."

"Myslíš snad MILNÍK ne??"

"No tak milník, já nevím jak se to v češtině řekne."

"CO??? Ty NEVÍŠ, jak se to řekne ČESKY?!!"

Tohle byla jen taková malilinkatá ukázečka. Takovej střípeček. Odstřižek z obřího formátu. Malé zatoulané puzzlátko. A je úplně jedno, jestli sedíš doma v kuchyni, jseš na vejletě, na dovolený, nebo s nima koukáš na film. Jo, s nima. Páč už s tim začal i mladší Ju. Pche - už dávno!

Loni, na jednom krásným jarním výletě jsem chvíli nevěděla, jestli ty děti, co jdou s náma, jsou vůbec naše. Jestli to jsou vůbec Češi! To bylo samý "hele, to je hustej biom!" (Kdyby někdo nevěděl, tak "bajom" "představuje dílčí oblast biosféry, charakterizovanou určitým typem biotických a abiotických podmínek" prostě to maj všecko z Minecraftu, co vám mám povidat). Nebo "a koukej na toho ptáka, jaký má wingsy!" A nekecám, byla tam u jedný vísky cedule s nápisem Chaty. No co myslíš, že mladší? Hned prej Wau, čety! Tak tady se četuje, jo?! A začal se smát. A já nevěděla, prostě nevěděla, jestli mám brečet nebo se taky smát či co...

Naše děti neskákaj. Oni jumpujou! A když má někdo plno energie, tak "týjo, ten je naspeedovanej!"

Ve škole nám furt říkali Koukejte se učit jazyky, je v tom budoucnost a bez nich si ani neuprdnete! Kdyby nám ale řekli, že bez jeho dokonalý znalosti nebudem postupně rozumět vlastnim dětem, tak bych se asi víc snažila. Vlastně nechápu, jak může Jo-ovi vycházet na vízo z "čéjé" dycky za 1.

Ale já už mu pohrozila. Že jestli zjistim - jestli ZJISTIM! - že bude umět česky čim dál hůř, bude povinně chodit na kurz českýho jazyka. Ale s vopravdickym echt rodilým mluvčím, a né s ňákym random učitelem, se kterym se budou bavit napůl anglicky!

A nejhorší na tom je, že jak ty dva mám doma a furt to slyšim, tak ty slova začínám přebírat! Už například skoro neřeknu, že je něco JEDNODUCHÉHO. Prostě je to ízy. To se ti prostě vreje do hlavy...

Ale propáníčka, lidičky zlatý! Dyť mně ani nic jinýho nezbyde, jestli se budu chtít jednou dorozumět s vnoučatama!!

Jinak mi budou muset na starý kolena pořídit elektronickej překladač.

Telefonní hovor se synem za třicet let :

"Ahoj mamko, tak za chvíli k tobě s rodinkou dorazíme, hlavně si vem toho translejtra jo? Doufám, že víš, kde ho máš, aby to nedopadlo jak minule, že sis s děckama ani nepopovídala. Tak čau."