Je to jako když ses v noci poprvé díval na hvězdy. Už ani nevíš, kdy přesně to bylo. Pamatuješ si jenom tmu a ticho. Zatímco bílé, pozornost přitahující, žárovky vesmíru ti dávaly tušit hloubku větší, než sis dokázal představit. A pak se rozednilo. Bylo světlo a hluk. Ale od té chvíle jsi věděl, že tajemství, jež skrývá noc, je stejně skutečné jako je den ...

VZÁCNÝ LÉK

Bylo ráno jako každé jiné. Až na ta dvě neodbytná slova, které Kdosi hlasitě vyslovil jen pár vteřin před tím, než jsem se probudila:

"Hošele a skelet. Hošele a skelet."

Zapisuji tedy do poznámek na nočním stolku. Už dávno totiž vím, že hvězdy z oblohy tu a tam padají. Že z vesmíru je občas něco posláno na Zem.

Uplynul měsíc, po něm přišla noc, a do té noci sen: lidé ve městě hltající slova charismatického učitele. "Ano! Ach ano!!" volají. Ezoterický guru je dnes králem. Sklízí potlesk a uctívání. Není mi z toho dobře. Obrátím se a jdu po vysokých, strmých schodech pořád výš a výš upřena k jedinému cíli. Mířím do lékárny. Chci léky. Nevím proč, ale chci nějaké LÉKY. Konečně vcházím dovnitř a stojím u prodejního pultu. Nikdo mi však nevěnuje pozornost. Všichni se dívají na velikou záhadnou nádobu vzácného vzezření. "Kde se to tu najednou vzalo??" ptají se lékárnice jedna druhé. Podívám se blíž a vidím, že na nádobě je velkými písmeny napsáno:

"HOŠERE A SKELET"

Znovu se probouzím a zapisuji do poznámek na nočním stolku. Následující dny a noci si předávají štafetu. Sytím je modlitbou a hledám odpověď.

Ticho.

A tak se ptám:

Nač dal Bůh lidem prostředky, jejichž prostřednictvím lze nalézt prostředníka k nalezení smyslu zprostředkovaného tajemství? Beru tedy prostředek - rozum - do hrsti, aby mi ukázal cestu k tajemství. Říkám si, že tak to má být. Že tajemství je věcí víry, ale hledat správnou cestu je čest pro rozum. Ti dva spolu však žijí odpradávna. Sourozenci jedné krve.

A tak přemýšlím: SKELET. Z řeckého sceletus = doslova "vysušený". Teprve později "kostra". Mám to tedy chápat jako VYSUŠENÁ KOSTRA...?

Ale co HOŠERE (anebo snad HOŠELE)?

Ticho.

A tak mě napadá, že možná je to z jiné dimenze. Přesto se nevzdávám a vydávám se na cestu blíž ke hvězdám, s modlitbou, aby mi šly svým světlem naproti.

(“...vyrazili na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli ..., je předcházela, až se zastavila nad místem, kde ...” Matoušovo evangelium.)

Zastavuji se nečekaně uprostřed severoamerické planiny, v oblasti kmene Hočaků. Jen tady totiž, a nikde jinde, nacházím slovo "hošere". Má však ještě sestru - slovo "uwahira", se kterým je spojené.

A z encyklopedie Richarda L. Dieterleho čtu následující slova: "Písmeno R ve slově "hošere" lze často přeslechnout jako L..."

Na chvíli se mi tají dech.

Jaké to je, vidět hvězdy jen ve snu

a pak stát v širé pláni pod černou oblohou

kde se ti jedna po druhé

rozsvěcí nad hlavou?

A nad množstvím otázek?

Hošere a skelet. Hošere uwahira.

(Pokračování zde...)