Koukala jsem se na ten, tak říkajíc, vývoj, ačkoli nedokážu v tuhle chvíli říct, kam že se to vlastně vyvíjim. No nic. Prakticky na Facebook jsem začla od roku 2018 sem tam frkat ňáký jakože básně. Člověk musí někde začít, že jo. Můj oblíbenej literární Týčr totiž říká "To je jedno co a o čem, ale hlavně propánakrále PIŠTE!!" Tak pro toho Pána Krále sem tam píšu. A někdy i jen tak. Do toho Týčr říká, že příběhy "jsou všude kolem nás!!" A že svět je jedna obří zásobárna podnětů pro psaní. Takže se učíš mít neustále otevřený oči. I uši. Taklenc - co se mě týče - já byla vnímavá už od prenatálu. Možná i o dost dřív. Možná i než jsem přišla na svět. Mám podezření, že proto mě na svět poslali, i když to máti neplánovala a byla tim, tak říkajíc, nemile překvapená. Ale to je život. Koneckonců, já do dneška umim nemile překvapit. Ale holt jsem už tady, na světě, a s tim nic neuděláš. Ale abych se vrátila k tý vnímavosti: Odjakživa, co je svět světem, se o ten svět taky zajímám. Jen namátkou: Ať už to byli Adam s Evou; babylonský zajetí; chudáci indiáni v Americe; cikánky nucený ke sterilizaci... a tak bych mohla pokračovat. Anebo to údajný přelidnění: Říkám mužskýmu, jak to chtěj jako do budoucna dělat, když jsou ty lidi ve slumech pomalu navrhnutý na oceán ve velkoměstech (Afrika, Indie), protože se už nemaj kam dál rozšiřovat? A on na to Nevim. Ale s timhle já se nespokojim. Pátrám po tom, objevuju a ptám se dál. Anebo teďkonc ta migrace, že jo. Prostě, chci vám hlavně říct: u mě si moc nezvykejte na určitej konkrétní směr, páč - a to mi teď došlo - já se orientuju na úplně všechny možný světový strany. A tim jsem si odpověděla na první větu tohodle příspěvku. Ale já jsem zvyklá si na hodně otázek odpovídat sama, takže mě to vůbec nepřekvapuje. Ani si nezvykejte na můj určitej styl psaní, páč odněkud to zavane a můžu začít psát úplně jináč.

Už je to plno let, možná přes dvacet, co si zapisuju všechno možný do svých soukromých sešitů od A do Z. Né uplně každý uprdnutí, spíš jako ve smyslu, co život dal a vzal. Náhodou, dík tomu jsem ani nepotřebovala psychologa, když bylo nejhůř. Pamatuj si: PAPÍR A TUŽKA - MOCNÁ SLUŽKA! (Vidíte? tohle mě napadlo hned - jakoby nic - prostě jak říkám, jde to úplně SAMO).

Ale zase pozor! Není to tak, že si sednu, rychle napíšu text a zmáčknu "odeslat". To nejdřív co "slovo" - to "dítě" porodim. I když to někdy vypadá na primitivní text. Ale v ten moment si čtenář aspoň shovívavě může říct, že ani opravdický děti se neroděj dycynky zdravý... Takovej je život. Takže, pak je (ty slovní děcka) seřadim vedle sebe, utřu jim ospalky, nudle a dám jim ještě najíst. Pak je pošlu se umejt a vyčistit zuby. Který zlobí, tak ho pěkně vořezám. No a pak je znovu seřadim vedle sebe, kouknu na ně, řeknu Jó caparti, vypadáte jakž takž k světu, no a pak je dveřma intoše do toho světa vykopnu. A skoro vždycky si řikám, že bych jim ještě měla líp učesat háro a vyžehlit košilku, aby mi ve světě nedělaly vostudu. Ale někdy jen řeknu Jděte, ať vás už nevidim! S tim, že jaký jsou, takový jsou. Ať se to někomu líbí, nebo ne.

To je prostě život.

Takže, proč teda píšu? Protože to ani jinak nejde.