Možná si vzpomínáte, jak jsem psala o stromu poznání. Tak teď se mi stalo Káže pokoj, pije neklid. Páč když vám teďka řeknu větu "emisní povolenky", hned se vám v mozkovně spustí série řetězovejch reakcí. Bodejť by ne. Jsem si jistá, že ste už všichni četli ty šílený zprávy o chudácích důchodcích, co musej zaplatit nehorázný částky od dépéíček. A co chudáci samoživitelky? Platiči hypoték? Co chudáci VY! MY! ONI! VŠICHNI?!

Nějak jsem to neřešila, páč tohle řeší mužskej a ten mě hned zkraje ujistil, že to má v merku, všechno sleduje, a tak nějak, že si můžu dát pohov. Ale prostě oči mám furt na stopkách, takže cíleně čtu zprávy na tohle téma. Nedá mi to. A dneska jsem narazila na jednu nejnovější, na obvyklým seriózním webu, doplněnou o hrůzostrašný svědectví, navíc vyluxovaných ze soc. sítí, čímž se autor článku netajil.

V tom se mi spustil vodopád obav, až histerickýho strachu, CO S NÁMA JENOM BUDE?? A jak to finančně zvládneme?? Budem muset i my na tuhle zvrácenost vynaložit těch pár úspor, co máme? A kdyby můj mužskej byl hádající se typ, byla by z toho doma hádka. Takhle ale, když řvu, řvu vlastně víceméně na sebe, nebo dovnitř sebe, či jak to říct. A to mi pochopitelně dlouho nevydrží. No nic. Nechci tu moc rozvádět moji temnou stránku osobnosti.

STRACH. To je to, co mě od první ranní chvíle popadlo, když jsem si jako první věc přečetla ranní zprávy. Kurňa! Chápete to?! Místo toho, abych se po ránu duchovně ztišila a otevřela mozkovnu Božímu duchu, nalejvám ji strachem. Zprávama ze světa. Který jsou na něm postavený. Na tomhle strašidelným duchu. Aby tě udrželi na vodítku.

Ale pak se něco stalo.

Starší Jo je introvert. To je vždycky úsilí, když se chci dozvědět, co bylo ve škole, nebo tam a jinde. Ale ráno mi psal:

"Já bych ti to zapomněl říct, až bych přišel ze školy, takže ti to píšu teď, že je vlastně celkem dar od Boha, že celou tu dobu, co jsem měl berle, ani jednou nepršelo. To by bylo blbý."

Proč má už 3 tejdny berle je v tuhle chvíli jedno. Na tom nezáleží. Ani na těch povolenkách v tuhle chvíli. Mě to zlomilo. Odhalení víry. Touha ji sdílet. Jsem jeho matka. A on můj puberťák. Nic většího mi dneska neudělá radost. Možná ani zejtra. Ani popozejtří. A taky ten přesah! Tohle je nad všechny povolenky světa. Víra. Boží ochrana. Naše vděčnost. A důvěra.

Já bych vám to zapomněla říct, až bych přišla domů, takže vám to píšu teď, že je vlastně celkem dar od Boha, že celou tu dobu, co v něj věřim, mě ani jednou nenechal na holičkách. To by bylo blbý...

A díky mýmu Jo se z toho dneska namísto strachu můžu radovat. Můj Jo mi to dneska připomněl.