Někdo hubne do plavek. Nepamatuju si, že bych do nich někdy hubnula. Jenže letos poprvé jsem už svoji váhu musela elegantně obejít zakoupením o malilinko většího spodního dílu plavek, abych se vůbec mohla ukázat na veřejnosti. Páč už mi lásko není dvacet let. Navrh jsem koncem září zjistila, že mám o 5 kilo víc než začátkem roku. To byly ty po.....ý tousty. Toust sem, toust tam. Nemusíš to krájet, hodíš mezi to, co chceš a jdeš. Na pláž, nebo do chorvatskejch hor. Tak říkám mužskýmu Ty hele, zase musim začít cvičit, ale nemůžu se k tomu dokopat, poď, budeš mě trénovat. Ale no tak proč ne, říká, a ještě ten den na mě vytasí "začátečnickou" apku. Do každý ruky mi dal pětikilovku a že prej budu 10x dělat tohle, 16x tamto atd. A pak celý odznova. Aha - říkám - a nemám to moc těžký? Ne, to je dobrý, musíš si zvykat. Tak JEĎ! RAZ, DVA, TŘI, ČTYŘI...! NO!

Druhej den ráno, místo Jak ses vyspala lásko? tak musim ještě s ospalkama hlásit, jestli mě bolej svaly. Ale v tomhle já už se orientuju, takže to hodně přibarvim a říkám No, to víš že jo, a jak! A von září jak slunce. Mise splněná, potřeba velet aspoň na chvíli naplněná, a já si můžu v klídku uvařit kafe. (Svaly mě pořádně začnou bolet až večer a hlavně třetí den).

Hlavně si dej hned po cvičení ten tvaroh!

Tak doufám, že si letos v zimě během jízdy na Šumavu nebudu muset nechat rozepnutej knoflík u mejch oblíbenejch kalhot, anebo ho spojit s ďurou gumičkou, jako se mi to už kdysi stalo. Hanba mluvit!

A teďka pár důležitejch chytrejch profesionálních rad, který, si myslim, že po pár tejdnech už logicky můžu předávat dál:

Zpevňuju svaly a soustředim se hlavně na ty největší: nohy, zadek. Páč sval = tukožrout. Je to sice krapet neekonomický, páč večer a ještě den poté mám vyloženě vlčí hlad (svalíčky potřebujou živinky!), ale za odměnu mám už kilčo a půl dole. Navíc mám skvělou výmluvu, když mě mužskej vidí dlabat, na co přijdu. Jen si dej! Ať to roste, mi pak říká. No nekup to. Takže si občas dopřeju i nějakou tu slaďárnu hele a s váhou to nic neudělá. Dobrý, co? Ačkoli, čim větší přísun bílkovin, tím menší chuť na sladký. Známá věc. Čili, není nad to vytvářet si ve vlastním těle tukožroutský svaly, vykrmený bílkovinama, který ti pak dovolej tu a tam se nacpat dortíčkem, po kterým vlastně už tolik neprahneš, ale tak zas abys uplně nezapomněl, jak to chutná, viď.

Heleďte, ale je to celý ještě na zvážení. Jak teď zachránili chudáka Julču (Bože, ještě jednou díky!), rekordmanku v boji o přežití v divokym lese v kategorii do 8 let, tak nějakej týpek, jakože profík na přežití, se nechal slyšet, že prej lidi s velkou tukovou zásobou (to se zrovna Julči netýká) zvládnou těžký podmínky líp než člověk, co je samej sval (mě se zatim netýká ani jedno). To, když jsem četla, lapala jsem po dechu. Tak si představ, že vypustěj do divočiny ňákýho Jardu Korbu, možná i s army výbavičkou, kterej ale po prvním dni a noci začne skuhrat, že má hlad, začne bejt děsně nervózní a panikařit. Na jiným místě pak vypustěj Květu Stokilovou. No koho si myslíš, že po dvou mrazivejch nocích, bez jídla a bez vody, najdeš s úsměvem na tváři, a dobrou náladičkou?? No jistěže Květu!!!

Tak si to ještě rozmyslete. Já po týhle informaci teďka stojím na rozcestí. Přemejšlim, čemu dát přednost.