Tak nejdřív byl Covid. Pak prázdniny. Pak blog. A teď zase práce. Takže jsem teprve na padesátý straně svý (možná jednou doufám, že zase) knihy. Ale zas na druhou stranu jsem značnej kus toho dala přečíst kamarádce, která mi napsala: "Část 1: To byla naprostá bomba číst!! Začetla jsem se okamžitě a byla nedočkavá, co bude v příští kapitolce..." Samozřejmě k tomu přibyla i konstruktivní kritika. Proto jsem jí to dala přečíst. To bylo pro mě důležitý. Páč jsem zrovna měla psací krizi. Ale stejně jsem realista. Takže myslím, že tu knihu dopíšu až po přestěhování na nový místo. Resp. až se tam pořádně zabydlíme...

Jo aha, já jsem vám to ještě neřekla?! Budeme se stěhovat. Kam, to se s jistotou dozvím až za tejden. Spíš než kam, vím stoprocentně kdy. Ale to vám povím taky až zhruba za tejden. Bylo několik variant a teď se čeká na jednu z nich.

Heleďte, ale málokdo je tak flexibilní jako já (+ další, co jsou nemlich to samý). To mi s klidem věřte. Vlastně, kdyby tahle flexibilita byla jedinou moji náplní života, tak bych se vůbec nemusela za nic stydět.

- Čau, jaký je tvý povolání?

- No, já jsem flexibilitka.

- Aha. To existuje?

- Jasně. Například se furt stěhuješ. A při tom existuješ. Alespoň se snažíš. Přizpůsobuješ se daný situaci a vlastně všemu. Ale jen do tý míry, abys neztratil sám sebe.

- Tak to je cool!

Jak pro koho. Proč se oceňujou sportovci za svý výkony? Protože je zvládne málokdo. No a stejně tak se málokdo dokáže přestěhovat do jinýho města. A do jiný země už vůbec. To je samý:

- Cože? No to já bych nemohla, já bych ze svýho města nikam nešla!

- No to by mi vadilo zvykat si na nový lidi...

- No a co děti?!

- Tyvole, vás stejně obdivuju, to já bych nemoch... Atakdále.

Z toho se dá logicky vyrozumět, že bejt flexibilitka je vlastně sportovní disciplína. Jako volejbalistka. Parašutistka. A ve sportu se přece přinášej oběti.

- A na tom novým místě budem teda minimálně osum let? Ptám se z kuchyně do pracovny mužskýho.

- Jo.

Ok. V rychlosti jsem si v hlavě vypočetla pobyt staršího a mladšího na školách. To by šlo. Už jsem si zvykla nikde si příliš nezvykat. Ty hlavní - dlouhý - kořeny jsem zapustila do Nebe. Tady to nemá smysl. Ty kratší mám pořád přehozený přes rameno, připravený zahrabat tam, kde zrovna jsem. Abych nasála atmosféru místa a aspoň částečně splynula s prostředím. Jsem přece flexibilitka. To je moje povolání. To je ta (do)životní disciplína. Že jako když je potřeba jít vpravo, jdeš vpravo. Když vlevo, jdeš vlevo. A neděláš u toho cavyky. Já je teda semtam dělám. Ale jen do chvíle, než mi to všechno do sebe zacvakne. Páč zas nejsem tupá ovce. Na druhou stranu, nikdy a nikde nevíš, CO BUDE. Stěhovat se na nový místo, do cizího města, je jako poprvý skočit z vejšky šipku. Akorát, že ji pořád skáčeš poprvé. Sbalíš si kufry, vyhrabeš se na stupínek a... skočíš.

Takže vůbec není důvod, abych někomu dokazovala něco víc než to, že jsem schopná a ochotná celej život skákat šipky. I kdyby jich bylo jen pět. Že jdu tam, kam mám jít a že dělám právě to, co dělat mám. Ono má totiž stejnou, možná i větší, hodnotu udělat třeba jen pár věcí, ale hodně důležitejch, než machrovat s tisíci nepodstatnejma, jakože na oko borcovejma věcma. Někdy má větší hodnotu dělat věci, který jsou neatraktivní, ale pro pár lidí na světě jsou životně důležitý.

Ale i kdyby jen pro jednoho. A i kdyby ten jeden byl tvůj mužskej.