My odjakživa radši ty hory. Ale v nich si moc nezaplaveš. Abych to ještě víc zkrátila: teprve v moři se naše děcka naučily jakžtakž plavat. A každej rok v něm posouvaj svoje hranice. Naposled včera. Koukám, kde je ten starší, a on v dálce na šutrovým "molu" poblíž zaoceánských lodí plaší racky. Jenže ono to vlastně zas tak daleko nebylo. A z dálky to vypadalo v pohodě. To až po jeho návratu mi sděloval svý zážitky. Že se cestou trochu bál, páč prvně v životě plaval sám do hloubky jen o několik dní předtím. Že tam měl strašnou žízeň, páč předtím moc nepil a z těch šutrů děsně sálá horko. Že měl strach, aby se nezranil, páč ty šutry byly fakt ostrý a špičatý a mezi nima hluboký prohlubně. A že se cestou zpátky jen malounko napil mořský vody, že to prej už jinak nešlo. Ale to všechno mi říkal tak, jakoby se mu to říkat ani nechtělo.

"A modlil ses?"

"Jo."

"To je ale pro chlapa strašně důležitý, aby posouval svý hranice. Zkoušel si, co všechno zvládne," říká mi mužskej večer na terase. "A pro vztah s Bohem je pocit vlastní nedostatečnosti, samoty i toho strachu taky podstatnej," pokračuje.

"No jo, ale kdyby nám aspoň řekl, že tam má namířeno, kdyby se něco stalo, chápeš!" oponuju.

"Tak za prvý, já ho měl furt v merku. I když tak, aby o tom nevěděl..."

"Takže on ti řekl, že tam chce plavat?" ptám se nadějně.

"Myslíš, jakože přišel a 'Tati, já teď budu plavat támhle jo? Tak na mě prosím dávej pozor'? Ve čtrnácti? Hele, děcka se budou čím dál víc osamostatňovat. A SCHVÁLNĚ ti nebudou říkat, kam půjdou nebo co budou dělat."

A je normální, že to někdy může skončit blbě? Zraněníma? Je. A je normální, abysme se tomu snažili urputně vyhejbat? Od nějakýho toho věku už ne. A kdy se pozná ta hranice? Nikdy. Je to o důvěře. O psychice. O sebezapření a moudrosti.

A o modlitbě.

#takzaseHR