My jsme v Chorvatsku, máma v Novým Městě pod Smrkem, švagrová na Maledivách, ségra v Liberci a tchýně na Moravě. Tohle je totiž dvacátý první století. Ale mužskej prej, že to bych nebyla já, abych hned druhej den po příjezdu nevzala do ruky hadr, mop, a nezačla vytírat. No protože kde je ženská, tam musí bejt čisto. A kde je čisto, tam se člověk cejtí bejt doma. Já to tak mám. Myslim, že je to podvědomej rituál. Teprve pak začnu relaxovat. Funguje to i obráceně. Když jsem někde pryč a pak se vrátim domů, cejtim, že jsem doma, až když všude vytřu. Pak teprv můžu v klidu vstřebávat zážitky z cest. Vim jistě, že i kdybych se ubytovala v milionovým apartmá, musela bych druhej den vzít do ruky alespoň kousilínek malilinkatýho hadérku a aspoň trochu přejet povrchy, abych splynula s prostředím. Někdo přijede, klekne si a políbí zem. Já přijedu, porozhlídnu se a nejpozdějc zejtra vytřu.

My jsme v Chorvatsku, máma v Novým Městě pod Smrkem, švagrová na Maledivách, ségra v Liberci a tchýně na Moravě. Je totiž dvacátý první století. Ale vytírat se musí. Všude.

Všude se totiž strašně práší.

#takzaseHR