V noci se mi zdálo, že s řeckým politikem rozhoduju o tom, na co dáme ty peníze. Skupina nudistů za ně chtěla vybudovat extra nudistickou pláž. To se politikovi nelíbilo. Takže jsme se nakonec rozhodli, že za to necháme pro chudý děti udělat hřiště. K tomu že by mohli bejt svolný i ty nudisti. Páč taky maj přece děcka. A když ne, tak je jednou mít určitě budou. Nápad prošel. Pak se k němu domů nastěhovala stará paní. Jeho máma. Prej na dožití. Byl to sen, ale já si v duchu řekla, že tohle je správný. Že takhle by to mělo bejt. Seděla jsem s ní u stolu. Byla milá. A spokojená. Podívala se na mě a říká s úsměvem: "Já už tu stejně dlouho nebudu. Brzo umřu. Vím to."

Měla na hlavě černej šátek a vypadala šťastně. Byl to sen, ale já si v duchu řekla: Jak to může vědět? A teď když už jsem dávno vzhůru, mě napadlo, že starý lidi to přesně nevědí. Ale vědí, že to už bude brzo. A blaze všem, kdo jsou připravený na odchod. A blaze všem, kdo si vezmou na starý kolena mámu domů, protože ji maj rádi a ona jim do ničeho nebude kecat. A blaze všem, kdo stavěj dětský hřiště. A blaze všem, kdo v určitejch situacích myslej na druhý víc než na svý blaho. Ať žije Řecko. Ať žije Chorvatsko. A ať žijeme i my. Češi.

#takzaseHR