Člověk je vždycky nejvděčnější při změně z horšího k lepšímu. Když je vám dlouhodobě, takříkajíc, skvěle, tak vám vlastně skvěle už ani moc není. Začnete si totiž všímat věcí, který vám byly předtím, když vám bylo ouvej, ukradený. Páč vám na nich nezáleželo. Šlo vám přednostně o to, aby vás přešla bolest, přestalo jít o život apod. Čili vždycky jste nejvděčnější, když vás přestane bolet hlava, zub, záda, když porodíte dítě, přestane vás pálit močák atp. To je pak svět znenadání růžovej a člověk je jako beránek. Já to mám vozkoušený. Když mi něco je, jsem ta nejzlatější manželka na světě. Úplná Zlatka. Páč najednou toho mužskýho hrozně potřebuju. Potřebuju, aby mi bodnul a byl na mě hodnej. Tady, aby mi namasíroval hlavu, támhle přinesl vodu, a tadyhle podal prášek...

Ty kráso! Ale jak mi otrne, už jsem to zase já. Proč nezavíráš ty šuplíky? Můžeš si konečně namáčet ten hrnek od vloček, když dojíš?! Proč jsi mu jako nezkontroloval úkoly?!

Vlastně nejčastějc mu říkám, že ho miluju, když je mi blbě a na zvracení. Ale zase - může mi to snad někdo vyčítat? Neříká se snad, že v nouzi poznáš přítele? No bodejť, že jo.