"Něco nad náma je," občas říkaj lidi. Tak asi určitě. Já se jako malá vždycky bála smrti. Ne jako ve smyslu, že mě každou chvíli něco srazí, někdo mě uškrtí, zadáví mě dobrman, nebo uklouznu a navždycky slítnu ze srázu. To by bylo asi na doktora. Myslím tím to, že umřu a pak FÍÍÍ... do prázdnoty. Hlavně mě děsilo, co bude PAK. Až umřu. A bez vyřešení tohodle PAKA jsem se dlouho nedokázala posunout ani o krok vpřed. Vzad jo, ale vpřed ne.

Taky se ráno převlíkneš než odejdeš do práce. Nebo svlíkneš než vlezeš do vany. Sbalíš se před cestováním. Vybavíš se před porodem. Naklidíš před návštěvou. Přezuješ na zimu... Tak nějak jsem se já potřebovala připravit na další etapu svýho života. Skrz víru, to dá rozum. Páč tomu, co bude po smrti, nezbejvá než věřit.

Naopak ten, kdo v žádnej další level nevěří, se ten konec snaží všelijak oddalovat, a hlavně na něj vůbec nemyslet. Jenže ouha! Nechci čmárat rakev na zeď, ale - ono to stejně zaklepe.

Ale stejně jsou i takový, co přestože maj svoji víru, moc se na ten další level netěšej. Páč přijdou o svoje blahobytí, svůj bejvák, svý mazlíky, svý hadry, auťáky, já nevim, co všecko. Že to tu jako všecko nechaj a alou vzhůru do pryč. Protože: do hrobu si to nevemó, holenku! Což je nám všem jasný, že jo. Proto pro mě vždycky bylo děsně důležitý vědět, co bude PAK. A ŽÍT z toho.

On taky může přijít vichr, povodeň, oheň, nebo nějakej blb a najednou je část věcí pryč. Anebo úplně všechno. A zase: co PAK? Anebo jinak: Jste mladý, užíváte si, rochníte se, plavete, skáčete, milujete se, tančíte, a pak vám je osmdesát. A jakoby omylem, aniž byste chtěli, slítnete na zem jak přezrálá hruška. A HLE! Krček v ......

A zase: co PAK?

Takže počítat s dalším levelem je pro mě dost zásadní otázka. Ale i některý, co maj svoji víru, maj pocit, že to bude hrozná nuda. Že jako budou navěky před Božím trůnem s monotónníma pohybama a bez přestání volat Haleluja. Hele, takhle já si to nepředstavuju. Já se vidím sedět před, něco jako, dřevěným domkem. Uprostřed nově stvořený přírody. S nádhernýma zvukama, úžasnýma zvířatama, příjemnýma vůněma, a dá-li Bůh, tak ochutnávat bezva věci. A budu cestovat. Normálně, na pohodu, z místa na místo. Kamkoliv. Jó, tohle je pro mě Nebe. Nebo spíš Země. Nová. Nezkažená. Navěky nezničitelná.

Žádnej Ňjů Ejč, kde se budou všichni usmívat jak sluníčka na hnoji pod nadvládou sluníčkovýho diktátora, kterej nás všechny povede k vesmírnýmu blahu. Ale Nebe, nebo spíš Země, kde bude žít Bůh a já s ním.

Jinak asi víte, že Boha je možný uctívat stejně tak v chrámu, jako na zahradě před dřevěným domkem, že jo. Nebo na záchodě. Jako já. Vždycky, když mě přešel zánět močáku.

Ale ten chrám je taky důležitej.

Tuhle se mladší synek večer modlil: A DĚKUJU TI BOŽE ZA TO, ŽE ŽIJU. Lidi zlatý, kdybych já měla příležitost tohle vypustit z pusy v jeho věku, měla bych celej život docela jinej. Ale je fakt, že bych pak neměla tohle krásný blonďatý dítě. Což znamená, že všechno je tak, jak mělo bejt! Tak hlavně, abysme si to všechno uvědomili a nehnali se za něčím, co stejně shoří.

Tak čau lidi.

A pro Boha živýho: ŽIJTE v(d)ěčně!