Já bych to samozřejmě upřímně všem přála. A taky sama se snažím: Požehnaný Velikonoce; Krásný klidný svátky; Haleluja, Ježíš za nás umřel a Hurá, Ježíš je vzkříšenej... To všechno jo, to prostě k těm svátkům patří. Ale nevím, jak to chodí jinde, ale u nás je to na ty letošní svátky krapet přelet nad kukaččím hnízdem. Popravdě, už jsem to viděla hodně dávno a děj si pamatuju jenom matně, ale stoprocentně vím, že se to odehrávalo v psychiatrický léčebně...

Poklidnou chvíli u snídaně vzápětí vymění děj, co vám rozseká na třísky zřejmě trapnou představu o velikonoční neděli. Jedinou útěchou je velkopáteční zkušenost, než se po požehnaným rodinným sdílení online bohoslužby, realita opět zvrhla a celodenní rodinná situace i komunikace kopírovala venkovní aprílový počasí. Takže si v tý přelomový nedělní chvilce nejdřív pro sebe, hned na to nahlas, řeknete No skvělý, a je to tady zas. To ale jenom znamená, že vás to nepřekvapuje. A pak vás to začne děsně s..t.

Do prkýnka, mohl to bejt přece tak požehnanej den!! Ne. Jeden musí mít přehnaný očekávání, druhej musí prudit, třetí se ksichtit a čtvrtej se jako vždycky tvářit, že je svatej. No a při tom všem vás ještě vytáčí představa, jak vaši kamarádi, známí a kdovíjaký lidi ještě, to určitě maj přes ty svátky doma tradičně uspořádaný, každej zná pěkně svoji roli, ví, kde je jeho místečko a všechno je tak, jak má bejt.

Ale dneska jsem na malej moment prožila svý osobní Velikonoce při kresleným příběhu o Ukřižování, kde se mi moc líbí, jak jsou ztvárněný postavičky, jak se pohybujou, a jakou mají mimiku. Příběhy jsou hodně jednoduchý a formou vyprávění sdělí vždycky to nejdůležitější. A jak tam kopali do na zemi ležícího smutnýho Ježíše, tak jsem se neubránila slzám. Jsem to ale citlivka. A to byl ten nejlepší a nejhlubší okamžik mých letošních Velikonoc...

Přeju Vám všem (a spešl každý matce) jakejkoliv podobně svatej okamžik.

Někdy se snažíme zbytečně moc.