Jeden večer v posteli jsem zoufale přemejšlela, jak se to vlastně stalo, že před těma třema rokama jsem zvládla napsat knihu. Taky jsem kolikrát civěla do bedny, nevěda, jak dál. Se ví. Ale psala jsem jaksi setrvale. No a včera mi došlo, proč jsem za dva měsíce teprv na třicátý straně: protože jsou děti doma. A když jsou děti doma, tak mladší má mnohem kratší školu, a ke všemu ho pak ještě doučuju. Musím dohlížet na tělovýchovu a musím častějc vařit. A častějc uklízet. Častějc VŠECHNO. Protože VŠICHNI jsou doma (pochopitelně protože covídek). A když pominu to materiálno, tak člověk ani nemá patřičnej klid, když už má všechno jakože hotový. Ten klid je pro psaní totiž jako vzduch pro balónek, voda pro rostlinu, banka pro úspory, dotace pro Babiše, sníh pro lyžaře, zkrátka něco, bez čeho se daná věc nebo osoba neobejde, pokud má prosperovat. 

A když už si kolikrát sednu, že jdu jako psát, rozlítnou se dveře a Mamí, můžu tohle a tohle?! Mamí, kde mám tamto a ono??! No, tak vystrčím hlavu z myšlenkovýho vlaku, co se sotva rozjel, zařvu, že můžou, ať je klid, a ať si to laskavě najdou sami. Hlavu zas zastrčím, sednu si a úmyslně se zadívám z okýnka směrem ven, aby se mi jako líp přemejšlelo, a abych zvenčí pochytila ňákou tu inspiraci. Dívám se pár minut a prozměnu: Miláčku, kam jsi mi prosím tě dala černý kalhoty?! Miláčku, prosím tě, co si mám vzít k večeři?? Miláčku, nevíš...? NEVIM!!! No, a když je to takhle párkrát za sebou, tak nejenže jste už nervózní z každýho auta za oknem, ale, i když je třeba hodinu, hodinu a půl klid, tak než získáte vnitřní pocit bezpečí, že vám nic nehrozí, že po vás nikdo nepůjde a daj vám všichni opravdu pokoj, tak to někdy trvá. Nehledě na přerušenej signál s literárním vesmírem, kterej musíte chytat od znova. 

"To by chtělo někam odjet a bejt tam v klidu sama viď? Abys měla klid na psaní," říká mi soucitně mužskej.

No to JÉMINE! A JAK!!