Tak se vám takhle vracím z večerního úklidu (páč přivýdělek se hodí, o tom žádná). No a jak tak kráčím přes to temný parkoviště, tak STEJNĚ mě to chce nechce napadne: 

CO KDYBY mě tu zase někdo náhodou přepad?! Jenže s tímhle já mám bohatý zkušenosti. S tou obavou jako.

No je tomu, já nevím, cirka (nečti sirka) osumnáct let. Když se do tý doby na okamžik vrátím, tak vstávám před čtvrtou a makám vod šesti. Jenže dostat se do práce, to není tak jednoduchý a rychlý jako poslat Sputnik na Slovensko.

Nejdřív musím pěšky na vlak. Pak musím na vlak čekat (Český dráhy no...). No pak jedu asi dvacet pětadvacet minut, a pak vystoupím na takový tý zastávce, který jsou snad v každým kraji a nesou název: "Město-zastávka". Takže mě to vždycky vyflusne na okraji. Oni tu zastávku teda už dávno Český dráhy zrušili, protože co si tak pamatuju, tak jsem tam ráno vystupovala jen já. No dobře, tak ještě jeden zahradník, co měl zahradnictví hned nad kolejema. Ale ten mně byl houby platnej, když šel na druhou stranu. Páč já šla nějakých deset patnáct minut do práce úplně sama. O to ale nejde. Jde o to, KUDY! Z jedný strany lesík, z druhý křoviny. A lampa? Žádná. Pak asi dva domy a zase to samý.

Jednou takhle jdu a vidím, jak tam je někdo skrčenej u křoví. Ty kráso! Jak já se v tu chvíli těšila do práce! Páč když vám jde o holej život nebo si to aspoň myslíte, tak najednou všechny milujete a za všechno na světě jste pochopitelně strašně vděčný. No nic. Prošla jsem, a pak jsem šla strašně rychle, páč běžet by mi připadalo přeci jen trapný. CO KDYBY mě náhodou nehonil. (A on mě náhodou nehonil).

A jak jsem šla teď z toho úklidu, tak jsem si na to vzpomněla. Jdu a slyším zvuky. A teď přichází na řadu to gró celýho vyprávění: AUTOMATICKY strčím ruku do kapsy a připravuju si svoji tradiční zbraň, kterou jsem si zvykla používat právě od "Město-zastávka" do práce, než jsem přešla na kudličku: Klíče.

Teda já je nikdy naštěstí nemusela použít, i když - bude to asi znít šíleně - někdy mě to trošku zamrzelo, páč kvůli tomu dodneška nevím, jestli by mě ty klíče vůbec ochránily. Ale připravený jsem je vždycky měla. A každý ráno (nebo naopak večer, když jsem šla na noční) jsem byla odhodlaná je použít. A můj plán vždycky byl vrazit tomu lumpovi klíče do obličeje. Pro ten účel jsem si ten svazek vždycky rozdělila mezi prsty, aby to co nejvíc jako bolelo. Ale zase když to takhle držíte moc dlouho, tak vás z toho začnou bolet ty prsty. Proto jsem pak přešla na tu kudličku. Hlavně teda kvůli tomu stínu, co dřepěl u křoví, páč jsem znejistěla, jestli mě ty klíče opravdu ochráněj. Nejsme totiž v Americe, takže tady člověk, pokud chodí skrz temnotu, musí bejt kreativní. 

To byl zas plán, že toho hanebnýho mužskýho bodnu ideálně do stehna (do břicha bych se bála). Nejlíp někam mimo tepnu teda, protože nejsem zase úmyslnej vrah, že jo. No a pak samozřejmě, jako slušnej občan a zdravotnickej pracovník navrch, bych mu zavolala záchranku. Já teda nevím, jaký byly zákony, ani nevím, jaký jsou teďka. Jestli bych za tu kudličku zapíchnutou ve stehně nešla sedět. Což by mi mimochodem připadalo příšerně nespravedlivý! Ale na bojový sporty prostě nejsem, pepřák se může obrátit proti mně, a nevím, proč bych kvůli nějakýmu úchylovi měla utrácet za nunčaky, se kterýma to stejně neumím.

Tak asi jediný, co mě k tomu ještě napadá, je fakt, že co se v mládí naučíš, v pozdním mládí jako když najdeš. 

Tak ať vás nikdo nepřepadne!