Dopolední trip v lese. Vyvětraná hlava. 

"Ahoj lásko, už jsem u kolejí. Asi za deset minut jsem doma." 

Nemusíš spěchat už se těšíme! 

Přírodní výzdoba na stole v kuchyni a barevný balónky. Takhle je to pokaždý. Oslavenec zmizí a ostatní pouští ze řetězů svoji fantazii a kouzlí. Jenže teď to byl málem smuteční obřad. 

"Pět hodin jsem vařil vývar na omáčku. Zbývalo jen pár minut. Šel jsem se holit a umřel." Ten vývar. Říká mi muž hlasem lékaře, co matce oznamuje, že dělali, co mohli, ale... je nám to moc líto, ale vaše dcera... Koukám na terasu na zuboženou pánev. Byla to spíš jeho dcera. Lituju lékaře a říkám, že jsem tu přece ještě JÁ a MY VŠICHNI. 

A po chvíli se mi na stůl přímo z nebe snesou (zase) kuřecí řízky, ale oproti těm štědrovečerním byly tyhle plněný hermelínem. Americký brambory doplněný mandarinkama, kiwi, hruškou. Schovaný pod šlehačkou čekaly na talíři vedle řízku posypanýho strouhanýma mandlema, až je sním. MŇAM TO JE TAK STRAŠNĚ DOBRÝ. A do skla mi odkudsi přitejká pozdní sběr. 

Hrajeme hru. To je novinka. Už potřetí za poslední dva měsíce. Hru, kterou si sami vymyslíme pro oslavence. Je to bojovka a přišla jsem s tím jako první na začátku prosince, aby se můj starší syn o narozeninách nenudil. A pak ještě na konci prosince, aby se můj starší manžel při narozeninách nenudil. A teď jsem se nenudila pro změnu já. Bylo to super. Našla jsem nakonec všechny svý dárky. 

A pak to zase přišlo. MŇAM TO JE TAK STRAŠNĚ DOBRÝ. Vychutnávám si dezert ve skle, kterej jsem v životě nejedla. V jednoduchosti je krása. Ve vaření mýho muže je láska a domácí šlehačka. "Šlehačka je umění." Říká. A já to vím. A proto ji skoro nedělám. A vychutnávám si v puse vášnivej souboj sladkejch piškotů ve šlehačce s kyselýma kuličkama vzkříšenýho mraženýho rybízu.

Po souboji mám tři přání. Čtu je. Jsou ze tří hlav a tří srdcí. A to je strašně důležitý. Všechny je schovám. Jako vždycky. A všechny mi budou na vždycky připomínat den, kterej byl jen 

PRO MĚ.