Takže ještě jednou (a v žádném případě ne naposledy) Vám dneska povím, k čemu je dobrej silovej trénink. Teďka myslim jako v reálným praktickým životě. Téměř denně chodím kolem řeky, střídavě česko-polskou stranu, aby to ani jedný z nich nebylo líto. Na každý z nich mám svá oblíbená místečka, zákoutí a cestičky. No a na tý polský, v lesoparku, si ráda občas posedím a popřemýšlím nebo vypiju kafíčko na jedný bytelný dřevěný lavici s výhledem do zeleně, za zády taky zeleň a jinak ty odpadky poházený kolem přetékajícího krásnýho dřevěnýho koše děláš, že nevidíš. Oni tam totiž občas posedávaj kromě mě i různý individua... A tak ti včera jdu svižnou chůzí tim lesíkem. A moje nový garminy mi po dopoledním leg day tréninku náhle pípnou a na nich zpráva ve smyslu, že se mi prodloužila doba regenerace a měla bych víc přibrzdit. Ok, Teri! Tak se tak pořád nežeň, zvolni, zpomal a užívej si okolí a hudbu ve svých sluchátcích... Načež se blížím k "mojí" lavici a ... To snad ne! Ona je normálně povalená! Její záda zabořena v černém jílovitém terénu, nožky nahoře. To ti mě naštvalo. Vždycky mě vytočí, jsem-li svědkem důsledku něčího vandalismu. Natož, když jde o objekt s citovou vazbou.
"Kdo ti to udělal, holka zlatá (totiž dřevěná)!?" sprásknu v duchu ruce.
Zastavím se u ní. Přemýšlím, co s tím. A mám s tím vůbec něco dělat? Rozhlídnu se vlevo vpravo, jestli nejde nějakej Bivoj, kterej by mi s ní píchnul. Nikde nikdo. Obejdu ji a zkusim ji na zkoušku zvednout za opěradlo. Tady u toho se musím zastavit, páč to je důležitej okamžik, na kterým stojí smysl celýho příběhu. Ta lavice je z ohoblovaných a upravených velkých a hrozně TĚŽKÝCH dvou kusů kmenu. Při počátečním procesu "mrtvého tahu" jsem ihned zjistila, že má zhruba 70 kg (hele je to fakt hrubej odhad). "Počkat, já mrtvolu přece nedělám, na to nejsem trénovaná!" zvítězil na chvíli logický prefrontální kortex nad citově dotčenou amygdalou a přepadla mě obava o moje záda. Lavici jsem tudíž po pár nadzvednutých centimetrech položila zpět do hlíny. Co teď? A co potom?? Vždyť ani nejsem ve svý vlastní zemi! Mám tady dělat Polákům pořádek?
"Terino! Nejsi přece z cukru, na co v tom fitku dřepuješ, když se pak zdráháš použít to pro zajištění občanskýho pořádku; záchranu městskýho - možná i národního - dědictví; neřku-li samotnýho lidstva!? Co si pak o nás - fitnesácích - myslej prachobyčejný lidi? Že se do těch prosklených prostor chodíme jen ukazovat, čumět na sebe do zrcadel a porovnávat si bicáky a zadky! Takhle to nemůžeš nechat! Musíš konečně dokázat, jak je to užitečná a praktická věc!" přesvědčovali mě v tu chvíli kortex s amygdalou už současně, držíce se za ruce. Kouknu, jestli není někde kolem kamera. Že by mě polský strážníci nebo přímo polský úředníci pozorovali a pak, až budu odcházet, mě někde zastavili, odvezli a dali mi medaili a statut "Významný občan města Cieszyna" za přispění k česko-polskýmu kulturnímu soužití. Kamera nikde. Doufám, že je aspoň dobře skrytá! Páč se chystám na věc. Dobrá tedy! Vezmeme to stylem dřepovacím. Zde se hodí drobná, ovšem rovněž významná, vsuvka: čistě bílé tričko, krátké světlé džínové kraťasy, běloskvoucí obuv a výrazná červená cross kabelka. Toť můj vycházkový oděv. Znovu obejdu lavici a učiním hluboký dřep. Chytnu masivní opěradlo a lavici zvednu do původní polohy. No jo! Jenže! Pod jejíma nohama jsou v hlíně prohlubně, takže lavice nedrží a chystá se znovu k zemi. Položím tu "stokilovou" věc na zem. Co teď? A co potom??
Rozhlížím se okolo. Na zemi jsou popadané větve různých velikostí z okolních stromů. Oukej. Vytahuju zpod kmene středně tlustou dlouhou větev, která bude akorát pasovat mezi prostřední nohu a zeminu. Silou na ní skočím, abych ji zlomila vejpůl. Přiblížim si ji těsně k lavici. Znovu hluboký dřep, lavice se zvedá, opírám se do ní celým svým tělem, abych ji udržela. Má levá noha přisouvá silnou větev a ŠUP! Je to tam a lavice může stát. Pěkný. To bychom měli. Obejdu lavici a zkouším ji rukou zvrátit a hýbat opěradlem vzad, jestli pevně drží. Je to ok. Znovu se jdu podívat dozadu. Ještě pod okrajovou nohou je prostor. Tam je potřeba dát mnohem větší větev. Rozhlídnu se. A co nevidim! Opodál, asi 7 metrů ode mě u vyhlídky poblíž křoví, normálně stojí svalnatej Bivoj. Potichu. V ruce mobil. Kouká na mě. Ve sluchátcích mi dosud hraje hlasitá hudba a tak si je leknutím z týpka vyndám z uší, abych slyšela jeho případnou nabídku ochotný pomoci. Jenže Bivoj udiveně kouká, pak sklopí hlavu a dívá se do mobilu. Pak hlavu zase rychle zvedne. Očividně je nesvůj. Já na něj taky furt vyjeveně koukám. Pak zase hlavu sklopí. Po prvotní myšlence, že se ho zeptám, zda mi nechce pomoct, to vzdávám, když vidím, že se sám ocitl v poněkud nekomfortní situaci. Přece nebudu někomu (navíc cizímu), kdo je v prvotním šoku zamrznutí, vyčítat nečinnost z toho, že poprvý ve svým dospělým životě vidí něco, resp. někoho, no dobře, tak rovnou ženu s téměř nadpřirozenou silou, kterou dosud vídal jen na filmovým plátně?! Nee, taková já nejsem. Já mám porozumění! Takže mu nabízím, jestli nechce donést popcorn a colu a že za další představení budu vybírat vstupný. Kecám. Prostě mě vůbec nezajímal. Odvrátila jsem zrak, našla svoji tlustou krátkou větev, nadzdvihla už jen mírně lavici a větev vsunula pod nohu. Znovu jsem zkoušela stabilitu, abych se nemusela v noci budit hrůzou, jestli si na lavici nesedne třeba starej pán, korpulentní žena, nebo hyperaktivní děcko a nepřevrhne se to s nima zpátky na zem. Páč to by mě pak ta marná práce strašně mrzela. Není totiž na světě nic horšího, než zbytečně odvedená práce. Že jsem si při závěrečný akci ušpinila bílou botu už nebyla taková tragédie. Zato na bílým tričku ani flek - a tomu teda říkám umění!
Upravila jsem si tedy vlasy, setřela pot z čela, narovnala červenou kabelku a šla opět dál svou cestou, během který jsem přemýšlela, kdy maj na radnici v Cieszyně úřední hodiny, abych tam zašla se přihlásit k tomuto heroickému činu.
Pak mě ale napadlo, že by mi taky mohli po hodině čekání říct jen "Hmm, nás to vůbec, ale vůbec nezajímá." A tak jsem v hlavě rychle přeskočila na jinej příběh: jak Bivoj svým kámošům večer u piva bude vyprávět neuvěřitelnej zážitek o tom KTERAK RUDÁ SOŇA LAVICI TĚŽKOU POSTAVILA!
A že bouchne naštvaně do hospodskýho stolu a všem řekne, že takhle už dál žít nemůžou a společně se domluvěj na tom, že už nikdy nenechaj na zemi ležet lavice, odpadky, postarší dámy, co právě zakopnuly o chodník anebo opilce s čerstvě rozbitou hlavou...
A tak si říkám, že jsem nakonec tomu lidstvu přece jen přispěla něčím víc než nakřivo znovupostavenou lavicí, která má pod nohama bůhví proč dvě divný větve různých ve
likostí...