Moje nedočkavý čekání na povolení k vjezdu na dráhu...

Když jsme vešli do budovy, nejdřív jsem byla krapet nejistá. Ale jak jsem si nasadila helmu, odněkud z dávných hlubin divokosti se začal nořit nefalšovanej pocit důležitosti. A k tomu všemu na mě - začátečníka - ještě vyšlo místo v první řadě. No to se prostě cejtíš, jakože Ty seš ten, kdo tomu dá ten směr, ten správnej rozjezd. Za tebou jsou už jen ti, co tě budou následovat. Ty seš něco jako jejich vůdce. No a co, že mě za chvíli všichni postupně předjížděli. Přece přibrzdit si v úctyhodný zatáčce z cca 70-80km/h na nějakých... (neptej se mě) nebo během krutýho přiblížení se soupeře na cenťák k mýmu fáru není ostuda, ale umění. Na začátečníka náhodou dobrý. Vlastně skvělý, když jsem zachovala dokonalej severskej klid ve chvíli, kdy do mě čerstvě patnáctiletej spraťoš (totiž můj milovanej syneček) naboural rychlostí, s jakou mě vždycky dokázal vytočit, když byl menší a ne a ne si uklidit svý rozházený hračičky ve svým pokojíčku. Taky vám to fakani vracej i s úrokama, když odrostou? Bejt na dálnici, už jsem mrtvá. Tady jsem jen lehce zpomalila, krátce si odkašlala a jela rychlostí blesku dál. Ale on jen "sorry mama", když se po neskutečně krátkých deseti minutách muselo skončit a já byla nucena vystoupit ze stroje, se kterým srostl nejen můj spocenej zadek, ale i moje srdíčko. Ještěže jsme měli jízdy dvě, přičemž ta druhá byla naštěstí za dalších asi patnáct minut (kde už jsem byla sice až druhá na startu, ale zkousnout se dá ledasco), jinak by ten absťák byl neúnosnej a nechceš dělat svý rodině ostudu tím, že vběhneš na trať, zastavíš v zatáčce to nejmenší dítě, vysadíš ho a rychle si sedneš místo něj. Na to jsem už příliš dospělá a naučila jsem se v životě jakž takž ovládat. Navíc, jak jsem zjistila, by mi tenhle vtip rychle vypnuli jedním zmáčknutím tlačítka. Takže ani nepřicházelo v úvahu vyjet z budovy jediným otevřeným otvorem, kterej měl dovnitř pouštět vzduch, prorazit dřevěnou zábranu a vjet s mojí láskou na první pohled do reálnýho světa. Prostě to nešlo. Nebo asi šlo. Chvíli jsem o tom uvažovala. Ale zase bych si tím jen zadělala na zbytečný problémy a možná by mi navždycky zakázali přístup do budovy. A to by bylo teprve neštěstí. Páč já si sem chci pro ten do nebe volající adrenalin chodit alespoň dvakrát denně. Před snídaní a před večeří. Protože tohle bylo dokonalý splynutí. Sice ještě ne takový, že by svět kolem tebe ztichnul a v celým vesmíru jsi existoval jen Ty a ta věc, ve který sedíš, jak to zhruba popisoval Niki Lauda. Ale to nevadí. Všechno má svůj čas.

Ale potřebuju k tomu sponzora. A pokud se ňákej najde, tak ho postupně (doufám) přesvědčím k tomu, aby mi takovou dráhu postavil (k narozkám) někde poblíž mýho bydliště. Přece jen jezdit 2 x denně do Ostravy se časem dost prodraží.

Narozky mám zase v lednu.

Tak se ozvi, Sponzore.

Předem dík!