Po 7 h ranní vycházím z Frenštátu p. R. (Veřovické vrchy nad Frenštátem)
Že miluju pohyb, jste si asi už všimli. Nikdy v životě jsem ho snad neměla víc než tady na Slezsku (pokud nepočítám svoje raný dětství, kdy byl člověk pomalu od rána do setmění venku). Že to postupně začalo gradovat po nemoci Ju, to jste si asi taky všimli. A není to náhoda. Silovej trénink mě dostal z nejhoršího a postupně jsem zjistila, kam až hluboko sahají jeho benefity. Můj pozdější novej nápad ujít toho za den co nejvíc to jen jde, je spíš takový rozšíření mýho objevování sebe sama. Co všechno vlastně ještě zvládnu? Jo! Málem bych zapomněla na to úplně prvotní - přechody kopců, lesů a hor s báglem na zádech a spaním v lese. To bylo vlastně úplně to první, s čím jsem začala po nemoci Ju. To ostatní se na to víceméně nabaluje. A řeknu ti - je to moc fajn. Páč jedno souvisí s druhým a druhý s třetím. Všechny ty druhy pohybů se krásně doplňujou a vzájemně podporujou. Ale dneska je to o tý chůzi, tak se pojďme bavit o ní.
První zastávka v březovém lesíku a moje oblíbená 150 ml termoska na kafe vážící pouhých 95 g, která se vejde nejen do menší kabelky, ale i do kapsy téhle péřovky.
Jakej má během ní přínos silovej trénink? Tak třeba, když jdeš do prudkýho kopce, jdeš rukama. Nemyslím tím, že uděláš stojku a jdeš po rukou, to ne. Normálně jakoby odpojíš nohy, který si do kopečka pěkně odpočinou a rveš to přes tricepsy. Pokud v nich máš teda sílu a nehrbíš se při tom (tady zase hraje roli zpevněnej core). Vylezeš kopčisko a co myslíš, že tě bolí? Nohy? Ne. Záda? Ne. Tricepsy! Teda mě nebolí, já jen "cejtim", aby bylo jasno. A to není vůbec všechno. S nohama si můžeš taky hezky "pohrát". Tím, že střídáš přenos síly tu na lýtka, tu na stehna, tu na prdelínu. Je to dost o práci s hlavou společně se svaly.
Výstup na Ondřejník od západní strany. Vlevo myslivna Kozlovice
Výhledy z "Telefonní cesty". Vzadu pod Veřovickými vrchy je vidět Frenštát
Je to děsně dobrodružný. Čím víc kilometrů, tím víc ekonomický musíš nejen myslet, ale i se tak chovat. Celý to je čistě o rozumným hospodaření s vlastním tělem. A to rozhodně není nuda.
Plynulý výstup na hřeben Ondřejníku
Pokud si myslíš, že ráno vyrazíš a jenom si tak jdeš, čučíš kolem do kola a pak seš najednou v cíli, tak to vůbec. Za prvé, příprava začíná už den předem. Teda v mým případě už dva až tři, což znamená, že poslední dva dny už nejedu silovku, ale jenom něco lehčího. Den před dálkovou chůzí trochu víc jim, abych nasbírala energii a kalorie.
Na druhém konci Ondřejníku scházím prudce dolů a už odsud je zdálky vidět Frýdek-Místek...
... ale před Frýdkem mě ještě čeká menší kopeček Čupek (vpravo) u Metylovic, kde si dám delší přestávku a kde mají otevřený pojízdný stánek.
Pohled od Metylovic na Ondřejník z opačné strany než jsem na něj vycházela
S ChatemGPT jsme si vyjasnili, kolik (a jakýho) jídla, pití, ionťáku a přestávek bych měla mít podle toho, kolik mě čeká kilometrů. Hele, a třeba jeho rada ohledně toho, jak mě nedávno po tom Bohumíně bolel abduktor a on prej, ať dělám kratší kroky, se mi tentokrát vyplatila. Nakonec jsem nemusela vyloženě cupitat přes půl Slezska, jen se stačilo vědomě soustředit na o něco kratší kroky a bylo. Ubyla zátěž na kolena i kyčle a druhej den - přísahám - žádná bolest nohou.
