Čas 8:30 je čistý čas bez pauz. Celkový čas i s několika kratšími přestávkami na svačinu a jednou delší na oběd byl zhruba 11 hodin.

Po necelém roce jsem se na jaře konečně opět vydala na svůj další pochod, jež měl jediný cíl: překonat svůj loňský 40 km rekord dálkové chůze. Zjistila jsem, že se tomu říká "sportovní chůze". Takže není chůze jako chůze:)! Tyto pochody jsem si zamilovala z několika důvodů. Jednak tedy mě nesmírně zajímá, kolik jsem toho za den schopna ujít. Pak mě zajímá, jak se s takovou celodenní monotónní zátěží vyrovná moje tělo vzhledem k tomu, že sportovní chůzi v podstatě netrénuji. Pravidelně se věnuji čistě silovému tréninku 4 x týdně, což není málo. A rychlou chůzi praktikuji 1-2 x týdně (někdy ani to ne) zhruba 6-8 km okolo řeky v Těšíně.

A právě zde jsem mile překvapena, že oproti loňskému roku, kdy jsem si dala svou první výzvu dálkové chůze a kdy jsem se po 40 km regenerovala s bolestí nohou několik dní, letos to byly pouhé dva dny. Navíc bolest a únava byla markantní jen druhý den. To mi jen znovu potvrzuje, že silový trénink výrazně napomáhá snadnějšímu zvládnutí takto náročné chůze. Přece jen ale musím vychytat jednu podstatnou věc - správnou obuv!

Zatímco loni jsem šla zcela bezohledně v trailových Salomonech určených čistě do měkkého terénu, mimo asfalt (ovšem po trase vedoucí vesměs celou dobu po asfaltu) a i díky tomu moje nohy dost trpěly, tak letos jsem měla sice o dost lepší obuv, ale špatnou velikost. Pořídila jsem si hybridní i skvěle tlumené Brooks Caldera určené na lesní cesty i asfalt, ale velikost přesně takovou, jakou má moje noha, 38. Takže zatímco na kratší túry kolem 20 km je to v nich v pohodě a nikde nic netlačí, tak při této poslední dálkové chůzi se mi na 29 km udělal puchýř, o několik km později jsem cítila odřeninu na hraně chodidla a zachránily mne jen kvalitní merino ponožky od Darn Tough. Jedny slabší jsem měla od začátku na sobě a druhé silnější v záloze.

Můj kámoš a moje ponožky zachránkyně:)

Samozřejmě používám nordic walking hole, které výborně slouží k odlehčení zad a po celou dobu i střídání přenosu tlaku na různé části především dolních končetin. To při tak dlouhé chůzi zabraňuje jednostranné zátěži a ještě u toho posilujete konkrétní partie.

Kudy přesně půjdu každý takovýto výlet, už nehraje tak zásadní roli. Vedle nachozených kilometrů mi jde i o to přiblížit se co nejvíc k Těšínu, kde žiji. Ovšem, že by mi trasa byla zcela lhostejná, to zase ne.

Chci, aby nevedla jen po asfaltu, ale pokud možno (zde na zalidněném Slezsku je to obtížnější, pokud nechci jít po horách) místy i lesíky nebo polními cestami. Pokud cestou uvidím něco zajímavého, pokládám to už jenom za příjemný bonus. A ten se mi tentokrát naskytl v oblasti Bohumína...

Bohumínské nádraží

Po vyjití z nádražní budovy krátce po 7 h ranní jsem se vydala po zelené směrem k hranicím, abych podél nich obešla Starý Bohumín.

Náměstí ve Starém Bohumíně

Most na polskou stranu

Hřbitovní kaple

Krátce na to jsem poznala blíže místní přírodní zajímavost PP Hraniční meandry Odry, kterým vede stejnojmenná naučná stezka a jehož součástí je i PTAČÍ OBLAST Heřmanský stav-Odra-Poolší. Oblast je součástí soustavy Natura 2000 a představuje klíčové útočiště pro biodiverzitu v údolní nivě Odry.

Že se jedná o ptačí oblast by vnímavému turistovi bylo zřejmé i bez cedule díky všudypřítomnému ptačímu zpěvu, kdy některé zvuky jsem slyšela snad i poprvé. Jaké druhy ptactva zde žijí si lze snadno dohledat. Na to, aby je člověk mohl v klidu pozorovat, by však nesměl honit kilometry:).

Cesta podél řeky Odry

Cesta podél Odry byla v podstatě jediným a velmi příjemně stráveným delším časem v přírodě, která mě zaujala i množstvím rybníků a chvílemi tak připomínala třeboňskou oblast. Proto také v této oblasti jsem nejvíce fotila a dělala nejvíce zastávek. Hlavně na svačinky:).

Místní zajímavost