P Á T E K

CESTA

Ráno na mě zvoní Karel. S ním se ještě neznám a ani nevím, kolik mu je. Při našich cestách na Ukrajinu se vždycky poskládá originální banda. Občas je to mezinárodní osazenstvo – při mé první cestě v roce 2012 s námi jel jeden Polák, při jiné cestě Moldavanka, při další cestě Rom z jižních Čech a teď třeba jedna vtipná Argentinka Carla. Ta nám všem, jako správná pohostinná jihoameričanka, na cestu připravila typický oběd: smažené kuřecí řízky s chlebem :D. Ale přece jen tohle ryze cestovní české jídlo zahrnovalo nádech Argentiny – hromadu čerstvé zeleniny!

Jenže, když jste původem z Čech a jezdíte tyhle dlouhé štreky s lidmi tady ze Slezska, připadáte si tak trochu jako cizinec i bez těch mezinárodních spolujezdců. Já už teda po našymu rozumím tak 70 % a cestou z Mukačeva zpátky do Čech to bylo, jsem si jistá, minimálně 87 %. Ale mně to vůbec nevadí. Poslouchat celé dny tuhle řeč je, věřte nebo ne, samo o sobě zábavné. Už jen z té intonace, slovního spojení, místy legračních slov, a ještě když jdou z úst radostným nadšencům, se vám zvedne nálada. Ta je ale při takových cestách tak jako tak vždy tradičně na čísle 10 (od 1 do 10). A když něčemu nerozumím, skočím do diskuze a zeptám se. Díky tomu třeba vím, kdo je to takovej BAŇKOŘ!

"Ahoj Karle," říkám v 6,30 ráno do sluchátka. "Počkáš prosím pár minut? Ještě rychle dojídám snídani!" "Úplně v klidu, času máme dost. Jdu se zatím projít..." Domluvíme se, že se před domem sejdeme za 15 minut. Za 20 minut mám vše hotové. Ještěže nás ve WhatsApp skupině upozornila zcestovalá Carla, ať si hlavně nezapomeneme pasy. To bylo to jediný, na co jsem si tentokrát nevzpomněla. Díky Carlo! Vždycky se najde někdo zodpovědný, kdo napíše, ať si vezmeme pasy. Venku už mě čeká veselý povídavý chlapík z Horní Suché něco málo přes padesát. Až v sobotu se dozvím, že mu je 67 a my, co ho neznáme, čučíme jak puk, protože se zdá (vlastně nezdá, je to fakt), že má z nás všech nejvíc energie. Z Těšína míříme do Hrádku, kde si přesedáme do minivanu v celkovém počtu 6 lidí.

Seznamte se: dvacetiletý řidič Tomáš, který nás precizně dovezl z Hrádku až do Mukačeva, uchechtaná Argentinka Carla, energický Karel, který za komančů pašoval do Ruska zakázanou duchovní literaturu, Kornel, který tam jezdil už za SSSR se svým tátou a nepotřebuje gps, protože ji má v hlavě a Petr, který na východ (a před válkou hlavně na Krym) jezdí už snad celou věčnost. A já, která tam jedu asi po osmé. S posledními dvěma jsem byla v Mukačevu už v listopadu. Venku je krásně a cesta je poklidná. Na slovenských hranicích ve Vyšné Nemecké je jenom pár aut, takže nám celá celniční procedura trvá asi 1,5 hodiny i s důkladnou prohlídkou od Slováků. Ti nám tentokrát prohrabávají jak celé auto, tak i tu nejposlednější kapsičku od kabelky. Všechna zavazadla jsme pro ten účel museli vyskládat venku na širokou plochu k tomu určenou. Na ukrajinské straně už to jde rychle.

Cestou do Mukačeva objíždíme Užgorod. Je to téměř dokonalá obří placka, kterou z auta vidíte jako na dlani a já si pokaždé říkám, že to město musím někdy navštívit.

Dnešním cílem je, jako vždy, dům Balkových u řeky Latoricy. Zdejší čtvrť patří mezi ty luxusní. Vedle starších skromných domků stojí honosné vily s vysokými ploty a v roce 2012, a ještě pár let poté, u některých domů stála ochranka. Dům Balkových luxusní není, ale je dost veliký na to, aby v něm často hostili lidi z různých zemí, se kterými za ta dlouhá léta navázali kontakty. Tady budeme jíst, pít i spát. Michail a Viera Balkovi, bílí Ukrajinci, jsou oddanými lidmi nejen pro službu v mukačevské romské církvi, kterou Míša se svým kolegou před desítkami let započali.

Balkovi nás vždy skvěle hostí

TÁBOR "HAŤ"

Po vřelém uvítání u čaje s menším občerstvením a rozhovorem u Balků se za necelé dvě hodiny naše skupina rozděluje na tři části. Dva členové jedou na romské shromáždění, další jedou na návštěvu k přátelům do nedaleké vesnice a já jedu do romské části vesnice Hať (místní cigáni i Ukrajinci těmto vesnicím říkají cigánské tábory), která je od Mukačeva vzdálená 16 km a od maďarských hranic 13 km. Cestou míjíme polorozbořenou, ale už zčásti opravenou americkou továrnu na kávovary, kterou loni v lednu zasáhla ruská raketa. Z 800 lidí bylo jen pár zraněných z úlomků rakety. Všichni se tehdy stihli ukrýt do podzemí.

Moje služba v Hati

V Hati mě čeká služba a program pro místní ženy. Jede se mnou maďarská Romka Zita, žena místního pastora. Padly jsme si do oka už v listopadu. Za roky pravidelných návštěv z Česka se naučila obstojně česky, takže mě bude překládat do maďarštiny. Vesměs všichni místní cigáni jsou původem z Maďarska. V Hati nás už čeká slušné osazenstvo. Vcházíme do starší budovy, ze které se už line ven živá hudba. Jedna žena bere do ruky kytaru a mohutný cigán usedá za kachon. Všichni stojí, sálem zní silný zpěv a tleská se do rytmu maďarských písní. Tady se nejde nehýbat! Po několika písních mi Zita předává slovo, které jsem jí už z domova poslala raději předem, aby navnímala téma a věděla o čem budu mluvit, kdyby mi náhodou chvílemi nerozuměla. Asi po půl hodině řečnění vybízím místní ženy, aby se připojily k danému tématu a pověděly nějaké své životní zkušenosti. Pár se jich přihlásilo a mluvily hlavně o tom, co je tíží. Po skončení programu jsme ještě poseděly v menší zbylé skupince a Zita mi překládala těžké podrobné životní příběhy tří žen. Nejčastějším problémem jsou ve zdejších táborech různé nemoci a následná smrt. Zdravotní pojištění pro Ukrajince víceméně neexistuje, natož pro tyhle lidi na okraji společnosti, z nichž většina tu žije ve hliněných jednoduchých a často jednopokojových domcích, kde na zemi je jen hlína zakrytá kobercem, kamna, ve kterých se topí kdečím a ani plíseň není výjimkou, zvlášť v chladných dnech. Umírá se v podstatě i na banality, které by jinak byly snadno řešitelné... Není proto výjimkou, že běžně umírají i děti na různé nemoci, což byl případ jedné z žen, která o tom s pláčem vyprávěla. A že už se po smrti muže a syna nedokáže moc radovat…

Po další hodině mě vyzvedla část naší bandy vracející se z návštěvy a jeli jsme k Balkovým na večeři. Tady bývá nejčastějším tématem vyprávění Míši Balka o tom, jak bylo za "sojuzu" (Sovětský svaz) a my mu zase říkáme, jak bylo a jak je to v různých oblastech u nás v Čechách. Jeho vyprávění, jak byl kvůli své víře vězněn dva roky na Sibiři, všichni známe, takže k tomu se už nevrací.

Po večeři a hygieně hurá do hajan!

S O B O T A

OBJEVOVÁNÍ MĚSTA

Ve 4:22 mě i přes špunty v uších a zavřená okna probudí siréna a hlášení s počátečními slovy „Uvaga, uvaga!!!“ Večer předtím nás Míša poučil, že sirény houkají, pokud jsou vystřeleny rakety nebo drony směrem na západ Ukrajiny a neví se přesně, kam to dopadne. A i když v lednu loňského roku raketa zasáhla a poničila americkou fabriku v Mukačevu, byla to tak velká výjimka, že si z těch sirén tady nikdo hlavu moc nedělá. "No ale není dobré si zvykat na to, že o nic nejde," dodává pro jistotu Míša.

Nikdo to neřeší, a tak spím ještě do půl sedmé...

Ráno v 8 u snídaně organizujeme dnešní den a rozdělíme se tentokrát na dvě části. Já se rozhodla, že si to Mukačevo po letech, co sem jezdím, konečně naplno užiju a na celé dopoledne se jako jediná oddělím od party, abych si ho pěšky prošla.

Cesta podél řeky Latoricy

Já tohle prostě miluju. Vlastně to i nutně potřebuju, pokud chci k danému místu mít hlubší vztah, ztotožnit se s ním, víc mu porozumět a trochu se s ním sžít. A po těch letech, co sem jezdím, už je načase. Třeba někoho potkám. S někým navážu kontakt. Už jen pozorovat místní je zajímavé. A k tomu není nic lepšího než chodit pěšky. A já pěšky chodím ráda! Už jsem tu byla tolikrát a pokaždé to město vidím převážně z auta. Teď jsem chtěla vidět nejen město, ale i částečně jeho okolí. Vyrážím tedy za krásného slunečného a lehce mrazivého počasí okolo deváté ráno podél řeky Latoricy směrem na severovýchod. Mým prvním cílem jsou zdálky vyčnívající věže pravoslavného ženského kláštera sv. Mikoláše stojícího v kopci za městem.

Cestou ke klášteru s výhledem na zasněžené vrcholky Karpat

Jednak mě zajímá samotná stavba a jednak odtud tuším krásné výhledy. Můj předpoklad byl správný. Je odsud vidět nejen město, ale v dáli i hrad Palanok na kopečku na druhém konci města, který jsem navštívila, když jsem tu byla poprvé v roce 2012.

V pozadí na kopci hrad Palanok a okolí kláštera