Na konci loňského roku jsem se s plnou zodpovědností ke svému zdraví objednala na preventivní prohlídku. Ovšem pár dnů předtím jsem zrovna ve fitku využila již nedávno zmiňovaný kouzelný stroj na odhalení množství procent tuku, vody a svalové hmoty v těle, který mi určil nový biologický věk - a to o dva roky méně.

Jdu tedy k doktorovi. Sestra mě nejdřív napíchne na EKG a odbíhá k papírům.

"Takže Kymlová, ročník 82?" ptá se mě, aby se ujistila, že v ruce drží správnou složku. Chviličku váhám. Mám říct "pravdu"? Že to už neplatí a že momentálně jsem ročník 84, ale ať to nepřepisuje, páč ono se to časem stejně bude ještě snižovat, jak budu nadále posilovat?

Nakonec ve mně zvítězí selský rozum nad idealismem a potvrzuju sklesle původní číslo.

Po EKG si jdu stoupnout na váhu a zároveň je mi změřena výška. Ta i přes moje urputné vytažení krku co nejvýš, zůstává pořád stejná. Tady se žádný progres nekoná.

"Může další!!!" ozve se doktor z ordinace.

"Ještě paní zaměřim tlak a už Ti ji pošlu," odpovídá mu o třicet let mladší sestra.

Tlak změřen. Vstávám a jdu k otevřeným dveřím za MUDrem.

"A kdo je to?!!" volá doktor zakrytý počítačem na sestru.

"Kymlová je to! Dobrý den," odpovídám místo sestry, zavírám dveře a zvesela vcházím dovnitř.

"Á, dobrý den, vy jste tu na tu preventivku, že jo... Já v tom mám dneska guláš, podívejte, kolik tu mám objednaných lidí na dnešek," otočí ke mně PC obrazovku, abych jen letmo viděla ten nátřesk mně nečitelných položek, a hned ji zase otáčí k sobě, aby bylo striktně zachováno GDPR.

"No jo, máte toho fakt hodně," povidám s nejhlubším soucitem...

"A trápí vás něco?" ptá se mě.

"Vůbec nic."

"Tak já se na vás ASPOŇ podívám. Sportujete?" sjede mě očima od hlavy k patě přes spadnuté brýle na nose.

"Jo, jo."

"No vidím, že děláte fitness," pronese lichotivě.

No tak konečně nějaké uznání! I když - jak to může poznat takhle rychle od oka?

A hnedka prý, ať udělám DŘEP! Jo, slyšíte dobře!

Páni, doktore, vy na mě takhle?! Tak jsme v ordinaci anebo v posilce? No tak teda jo, ale jen tak? Bez závaží? To je jako chtít po řidiči kamionu, ať ukáže, jestli umí řídit osobák. Nebo po baletce, aby zkusila stát na jedný noze. Ale řikám si OK, nebudu tady machrovat, a tak jsem mu vystřihla aspoň ten úplně obyč dřep. Jen tak. S prázdnýma rukama. S vlastní vahou, chápeš.

"No dobrý, a teď se zkuste předklonit a rukama se dotknout špiček bot." Ježkovy voči, tady je to dneska vtipný! Cha cha cha! A rovnou mu obtisknu dlaně na zem.

"Jógu cvičíte?"

"Ne, to ne."

"No dobrý, tak to stačí." CO?!! Zrovna mě to začalo bavit! Už jsem se chystala na kliky, výpady a sklapovačky. Ale tak nic no.

"Tak už si můžete sednout." To má být konec prenventivky? Sednout... Tuhle větu nemám ráda. Nerada sedím rovně na židlích. Proč ti v ordinaci nikdy místo toho neřeknou třeba: "Tak jo, teď se tu klidně projděte, prohlídněte si to tady a já zatím vyplním papíry"?

"A pane doktore, mohl byste mi udělat odběry na tohle a tamto? To by mě celkem zajímalo..."

"Né, to je úplně zbytečný, vždyť jste úplně zdravá. Ten základ, co už jsme dělali, úplně stačí."

"Hmm, oukej."

"Máte sice lehce zvýšený to a tamto, ale to vůbec není nic dramatickýho, vlastně to je normální, pokud silově cvičíte..."

"No, já vím..."

"Ale přece jen by vám neuškodila nějaká nízkobílkovinná dieta, tumáte," a podává mi leták, co bych jako mohla všechno NEJÍST. To je asi ňákej další vtip.

Proberem ještě dioptrie, zdraví mladšího syna i doktorovu únavu.

Loučím se a odcházím.

Doma čtu LETák. Toho se držet, tak můžu celý fitness rovnou zabalit. Dopřávám mu tedy exkluzivní LET do koše na papír a jdu si chystat pořádný maso k obědu...

A když dřepy dělám už i u doktora, tak za rok tam jdu s činkama!