Teď už to říct můžu.

Ta hra už dávno skončila.

A otázka v silvestrovském mládežnickém kvízu "kolikrát v životě se stěhovala Tereza Kymlová?" už byla odkryta.

Uhádl to vůbec někdo?

Když se pořád stěhuješ, musíš si najít nejbližší les, do kterého budeš chodit. Vodu, u které budeš sedávat. Něco živého, s čím se budeš přátelit a taky kopec, na který můžeš vylézt. A Liberec má kopců hodně. Takže, i když jsem se s mámou a bráchou přesouvala z menšího do ještě menšího a z horšího do ještě horšího, odevšad byl vidět. Ještěd. Stačilo někam popolézt. Kdyžtak si stoupnout na zídku. Popojet tramvají.

Kdo by to byl řekl, že se Hubáčkův projekt stane jediným stabilním bodem dospívající holky? Horou, kterou můžeš vidět odevšad, protože nikam neutíká...

Když toho moc nemáš a když toho máš nakonec ještě míň, otevíráš víc oči.

Roztahuješ víc srdce.

Natahuješ víc ruce.

Prohlubuješ vnímavost. A nohy necháváš odnést tě pryč. Pryč na nejvyšší kopec. Pryč na Ještěd. Pryč od starostí nad další ztrátou domova.

A pak jsem tam chodila s Bohem.

A modlila se cestou tam i cestou zpátky.

A víra, zprvu za zavřenými vrátky,

mě osvobodila v mnohém.

Ty kopce si můžeš nechat vyrůst i v srdci. A časem se z nich stanou hory. Pro daný okamžik. Pro několik následujících let. Mít hory v srdci je veliká věc. Můžeš na ně vylézt, když venku je sychravo. Když venku je tma. Když tě to bolí. Když nemůžeš jít k nejbližší vodě a schovat se pod nejbližší strom. Když venku žádné hory nejsou. Když jakékoli hory jsou příliš daleko...

Svět, s jeho krásou, barvami a vůněmi, sis časem zkopíroval na vnitřní disk. Ve všedním dni pak stojíš u okna v dalším a dalším bytě a venku strašně fouká. A prší. Prší i uvnitř. Prší i pod tebou. I ze stran. I na schodech prší. I v ložnici... A posloucháš hudbu a díváš se ven. Díváš se dál než jsou stromy. Dál než jsou domy. Dál než je moře a dál než je nebe.

Spouštíš disk a raduješ se z okamžiku. Doma jsi tam, kde doma vlastně nejsi. Domov ses naučil nosit si s sebou. Vyhrabeš kořeny, zamáváš stromům a políbíš zem. Poděkuješ Bohu. Žes tu byl. Že dal ti milost někde žít. Pro Něj. Pro druhé. Pro Jeho lid. A pak se zase sbalíš, rozloučíš se a jdeš dál. A zas toho moc nemáš. Ani to není praktické. Nejpraktičtější je jednoduchost. Nejpraktičtější je víra. A cit pro útulnost. Cit pro detail. Vždycky s sebou beru něco starého a něco nového přihodím. A udělám si to zase po svém. Třeba i hezčí. Novým způsobem. Můžu tvořit. A když můžu tvořit, můžu žít.

A pak ty veverky! Ty jsou snad všude. Na dvoře, na baráku, na parapetu!

Ale pokaždé to tak není. Bylo mi z toho i těžko. Jsem totiž žena - bez domova. Své "bezdomovectví" jsem někdy nesnášela. Ne příliš dlouho. Ale dlouho na to, aby mě přemohl smutek, lítost, touha po stálém domově.

V takových časech mám vypnutý disk...

Vylézt na horu znamená dole něco nechat. Ale nahoře vždycky něco najdeš.

Miluju hory kvůli výhledům. Miluju hory kvůli vzduchu. Proto jsem si je zasadila do srdce. Dole se všechno mění - město, domov, přátelé, blízcí...

A tak mi často stačí zavřít oči

stačí zapnout disk

stačí rozepnout srdce

stačí roztáhnout mysl

... zhluboka se nadechnout

a zaposlouchat se do barev a vůní, které jsem si cestou nasbírala a...

...UVNITŘ ŽÍT.

Někdy stačí jenom to.

A někdy nestačí ani tohle.

Stěhovala jsem se 11 x.

A ještě to není vše.