Popravdě, můj život se neskládá jen z bicáků, tricáků a kvadricáků. A mít obří gluteus medius rozhodně není můj životní cíl. Vážně ne. Jsem živým protidůkazem starého rčení už z dob obra Goliáše: "místo mozku z činky kostku".

Ale jako každá mince, tak i tahle má dvě strany. Z té jedné na sobě makám a dřu a na druhé straně je všechno to, co se na tu první nevejde.

Tak například ležím a spím. Ono totiž umění si žádá klid. A šunky, aby zrály, tak musí odpočívat. Syrové maso taky dlouho udíš, když si chceš pak pochutnat. S energií proto zacházim pečlivě a rozděluju ji moudře. Říká se tomu rozumná INVESTICE.

Navenek to může vypadat (obzvlášť z hodně velké vzdálenosti), jak jsem všestranně "silná, statečná a bojovná". Ani nevím, kolikrát mi během nemoci Ju blízcí i úplně cizí lidé psali, jakým jsem pro ně příkladem. Jak ohromně jsem "statečná". Jak je můj zápas, moje víra pro ně povzbuzením. Že jsem pro ně vzorem. Cizí lidé mi psali o svých vlastních zápasech. Naposled nedávno jsem měla dvouhodinový online hovor s maminkou, které nějakou dobu po narození zemřel v náručí prvorozený syn...

Z velkého trápení se tak stalo velké svědectví. Služba druhým. To mě v mém zápase také hodně povzbuzovalo. Dodávalo mi to sílu vše zvládnout. Ale byly i chvíle, a nebylo jich málo, kdy jsem byla ze všeho tak vyčerpaná, že když mi během léčby přišla další zpráva, kde byla řeč o mé "statečnosti", napadalo mě jediné: tohle není vůbec pravda. Ono to jenom tak vypadá. A v té nejhlubší rovině jsem sama v sobě křičela "já ani nechci být statečná!" Já už jenom chci, aby to všechno skončilo...

Takže silná a statečná? Jenom, když MUSÍM. Když cítím, že to tak má být. Když opravdu, ale vážně, o něco jde. Ale především - když mi nic jiného NEZBÝVÁ. To je totiž v celém mém životě ta nejčastější verze.

A proto taky hluboko v sobě toužím být úplným opakem. Slabá. Nevýkonná. Odevzdaná. Lhostejná...

Jistý chlapík mi před časem cestou na Ukrajinu položil otázku, v čem mě ta nemoc Ju změnila. Mimochodem, to mě zaujalo. Většinou totiž druhým kladu otázky investigativního typu já. Opak bývá vzácný. A o to víc si toho cením. Takže vám na ní teď odpovím.

Prožívám sice jistý návrat nové energie, ale pečlivě si vybírám, do čeho ji budu vkládat. Jsou věci, na které už po této dosud nejtěžší zkoušce nemám nervy. A věci, na které už nemám sílu a kvůli nim ji už v sobě ani nehledám.

Třeba na zbytečné dohady. Na lidi, co si furt stěžujou. Na prudící lidi (vlastně, na ty jsem neměla nervy nikdy). Na sáhodlouhé vysvětlování. Na příliš dlouhé únavné monology druhých. Na plánování věcí moc dlouho dopředu. Na starosti o zajištění budoucnosti (to mě v životě docela často tížilo). Na chaotické situace. Na řízení auta a řešení dopravních situací. Na pravidelný hyper domácí úklid. Na zbytečně dlouhé vyvařování. Na organizování obřího balíku událostí pro členy rodiny, ze kterého roky čerpali. Poslední dobou i na důkladné pročítání zpráv ze světa. Na usilovnou snahu být nějak užitečná. Na touhu, aby po mojí práci/službě zůstaly (čím dřív, tím lépe) jasné viditelné výsledky. Asi by se toho našlo víc. Hodně věcí jsem si nastavila tak, aby se mi žilo jednodušeji.

Mým trůnem je teď KLID.

Praporem POHODA.

Náplní SVOBODA.

Ale jednou jsem se takhle modlila a ptám se HO:

"Pověz, do čeho mám teď INVESTOVAT?"

A prý:

"Do LIDÍ."

A to taky dělám. Na Slezsku se dost vyváří, peče a šúruje. Paráda. Ráda si pochutnám. Ale po mně to nechtějte. Mým snem je jednoho dne jít za kazatelnu a říct "zvedněte ruku, kdo jste byl u nás na večeři" a vidět, že ji zvedne většina. Teď je to možná tak třetina, nevím jistě. Všechno má svůj čas. A ten chci trávit přes den jinými věcmi, ne příliš dlouhým vařením. A večer povídáním s přáteli u stolu. Proto ta jednoduchá (obvykle) čína, menší (ale dobrej, ne?) zákusek a několik věcí k vínu na zobání. Za mě to bohatě stačí. Stačí si povídat. Důležité jsou vztahy. Nebo společné výlety. Společná káva. To mi přináší radost! Z toho čerpám i já.

Důležitější je pro mě KLID.

Podstatná je POHODA.

Nenahraditelná je SVOBODA.

Takže jako každá mince, tak i tahle má dvě strany. Z té jedné na sobě makám a dřu a na druhé straně je všechno to, co se na tu první nevejde...

...a už toho nejspíš nikdy nebude tolik, jako dřív.

Ale mně to VŮBEC NEVADÍ.