(to je jedno, že jsi v práci, prostě se posaď a čti)

Některé z Vás mi psaly, jak to v tom fitku vlastně chodí. Jestli si tam chlapi nemažou ženský na chleba a nepožíraj je hned mezi dveřma. Nebo jestli jim netečou z úst sliny napuštěný testosteronem, jakmile půvabná ženina paže zlehka nadzdvihne činku nebo ladně cukne hýžděmi. Nemluvě o tom, zda vše utichne, hudba přestane hrát, mužský se přestanou bavit a pohledy všech se stočí směrem, odkud přichází bytost, kterou v životě neviděli - ŽENA!

Když jsem se před časem přesunula z obýváku do fitka, tak proto, abych množství 2,5 kilových kotoučů vyměnila za větší a taky za stroje. A taky, abych byla konečně víc mezi lidma. Po těch třech měsících se tam už cejtim jak doma, takže jako první věc, když přijdu, začnu otvírat okna. Když je po mně někdo zavře, otevřu zas jiný, páč jich je tam hromada. Bez čeho se tam ale leckdy neobeju? Bez cizí pomoci. Donedávna jsem třeba dvakrát za tejden prosila chlapy, aby mi nasadili 30 kg osu. Zvedat ji na dřepy je něco jinýho, než ji zvednout z vertikální polohy a šoupnout na stojan - to prostě nezvládnu. A když se poprvé osmělíš oslovit prvního týpka, kterej ti odpoví: "Jó, jasně, že ti ji tam dám, řekni si o cokoli, kdykoli," tak tě to přece povzbudí!

Přicházím teda opět do fitka a už ode dveří si vyhlídnu tentokrát jinýho týpka, co maká nejblíž mýmu stojanu. Čekám, až dokončí sérii a zase: "Nasadíš mi, prosím, osu?" No problemo! Jindy byli dva u sebe a kecali. Jdu k nim a znovu: "Nasadíš mi, prosím, osu?" Vrhli se na ni oba dva. Každej z jedný strany a točili se jak vrtulník. A ptaj se mě, jak to patří. A já že takhle. Načež jeden začal špekulovat, že to tam má bejt určo obráceně. No těbuch, říkám si. Nakonec mi uvěřil, vděčně jsem poděkovala a pustila se do cvíča.

Jindy tam nebyl nikdo jinej, než jeden malej, svalnatej Mongol v tílku. "Ahoj," vybafnu s úsměvem. "Pomohl bys mi, prosím, nasadit osu?" Zakroutí hlavou a rukou, že moc nerozumí. Tak mu to říkám mongolsky. Kecám! Ok, já na to, a rukama udělám "prosím, prosím", ukážu směrem na "moji" osu a pohybem ruky ji přesouvám směrem na stojan. Mongol hned pochopí moje pantomimum a ochotně mi jde pomoct. Pak je tam týpek, kterej, jakmile si všimne, že se blížím ke stojanu, dá mi svým způsobem najevo, jestli budu chtít osu zase nasadit. Já obratem kejvnu, že jo, zvednu palec hore, a osa je v minutě na místě. Ale tohle už je vyšší level.

A jelikož by sis měl po sobě jakýkoli nářadí uklidit, tak bych si měla správně po cvíču uklidit i tu osu. Ale víš přece, že ji neuzvednu... ale o to už se dál nestarám a zatím to tak funguje.

Jindy mě zase jinej týpek musel (no nemusel) vysvobodit z multipressu, na kterým jsem se prvně zaučovala. Nasadila jsem kotouče, nadzdvihla a celý mě to tak trochu přimáčklo. Kolega se zrovna koukl mým směrem, viděl ve tváři bezradnost a v tu ránu byl u mě. No zkrátka - hotový gentlemanský fitko! Snad si hoši neříkaj, že do listopadu, než jsem se tam objevila, tam byl relativně klid. Nechci to mužstvo proto obtěžovat donekonečna. Tak jsem si řekla, že i ty dřepy začnu dělat na tom multipressu (v něm je osa permanentně nandaná) a na tu "osu s prosíkem" jdu jen tehdy, když je multipress zabranej.

Pak je tam týpek, kterýmu říkám Slivovička. Ta je podle něj VŽDYCKY lékem na všecko. Je to takovej kamarádskej druh, co s každým rád pokecá. Pak je tam přeučenej introvert. Sám se tak nazval. První dva dny jen zdravil, ale pak v mezičase povolil ventil: "Já toho mám teď docela hodně. Při práci dělám vejšku. Bydlím v Třinci. Mám přítelkyni a dítě. Škola je teda dost náročná, ale udělala ze mě extroverta. Já byl totiž předtím totální introvert. To bych se s tebou nedokázal bavit takhle z očí do očí. A ty nejsi odsud viď? Je slyšet, že máš jiný přízvuk. Jinak já trénuju teďka na trojboj. Mám toho fakt hodně. Do toho ta škola, kterou dělám kvůli práci a..." Tak asi takhle ve stručnosti. Po čase se zklidnil. Řeknem si občas, co je novýho, a jdem si každej po svým.

Taková rodinka to tam je. Takovej sboreček. Vejdeš a zdravíš čau, ahoj. Třeba Koval. Občas nedočkavě vyhlíží, kdy opustim ten multipress, aby tam mohl jet svý bomby na vršek. Ale je to brácha v Kristu, takže se rozumně domluvíme, nepředbíháme se a nestrkáme do sebe. A ještě tam chodí jeden. Ten mě občas švihne přes zadek. Chápeš to?! Ale žiju s nim a máme spolu děcka, tak neřikám nic.

Možná tě, ženo, napadne, jestli tam chlapi zíraj na ženský (a víš, že to může bejt i naopak?). Dle mého vědeckého výzkumu spíš jenom ti noví. Ty jsou pár týdnů vykulený ze všeho. Ale že by někdo zíral - to rozhodně ne. Tuhle tam jeden úplně novej zrovna byl. Jela jsem dost náročný hipthrusty, což je navíc cvik se zajímavým pohybem. A týpek stojí dva metry opodál, opřenej o parapet a semtam na mě hází oči. Kdybych byla z cukru, vaty nebo marmelády, tak se přestanu soustředit, zaplaví mě stres a polije stud. Jenže já jsem z oceli. A tak mu říkám: "Co je, kámo? Chceš si to snad taky zkusit?!" Zase kecám! Prostě přidám volume a hlasitým funěním dám najevo, že tu nejsme pro zábavu, ale kvůli dřině (a kdyby bylo nejhůř, vždycky si můžu nahlas prdnout :D... ba nééé!).

Se zavázanýma očima tam prostě chodit nemůžeš. A všude, kde jsou lidi, tak ty lidi na sebe občas koukaj. Ale to je jen známka toho, že jsme pořád živí. A tak je to potřeba i brát. Já se taky někdy přistihnu, jak civím na chlapa, co dokáže uzvednout a říkám si Fíííha, to je něco! A můj mužskej zase říká, že ženský ve fitku je takový zpestření :D. Suma sumárum - všichni jsme na tom úplně stejně :).

Pak ještě, když se nás tam sejde hromada, je to občas legrace. S jedním jsme se domluvili a střídali se na stejným stroji. Každej si to zpátky šteloval na svoji vejšku. Trošku vopruz, ale oba jsme spěchali.

Tohle fitko je malej rodinnej klub - starý stroje, oprejskaný zdivo, sem tam pavučina a moc se nás tam nevejde. A jediný, co je tu vopravdu růžový, je tvůj ksicht po těžký sérii.

Co mě potěší, je přítomnost 60+ a 70+ lidí ve fitku. Páč v tom věku už na sobě maká jen málokdo, a tak to ve mně vzbuzuje hlubší obdiv. Takoví tam jsou minimálně tři. Další se přidal teď v lednu, tak snad mu to vydrží. A pak mě potěší, když po tréninku sotva sejdu schody do šatny, doma neudržím hrnek v ruce a další dny mě bolí dupa, že už nevim jak si sednout. Bolest totiž - rovná se růst! To jsou takový drobný radosti všedních dnů...

No a závěrem, i když to asi nikoho nezajímá, poněvadž se nejedná o uběhnutej půlmaratonu, o vyjití na vrchol vysoký hory, ani o otužileckej výkon, ale o dost možná nic neříkající nudný čísla, ale těch po třech měsících nově dosažených 50 kg na dřepy v multipressu, 60 kg na hipthrustech a 120 kg na legpressu, obyčejnýho člověka prostě potěší.

Jasně, kdybych si už tenkrát na začátku zaplatila trenéra, možná bych dneska byla mnohem dál, než jsem teď. Ale po tom jsem vůbec netoužila. Po rychlých výsledcích. Chtěla jsem svoje milovaný tělo vzít opatrně za ruku a krok za krokem s ním jít společně vpřed, abych se naučila mu naslouchat a ono mě na oplátku poslouchat. Párkrát jsem se tehdy podívala na svoje břicho a řekla si Fuj, to je hrozný břicho! Ale pak to se mnou trhlo: "Néé, promiň, Pupíčku!!" pohladila jsem ho. "Rodilo jsi, prošlo spoustou změn a teď se v tobě nahromadilo tolik stresovýho kortizolu... Já ti pomůžu!!"

No a pak mi taky maximálně vyhovuje sestavovat si svůj vlastní trénink. Pracovat s tělem tak, jak se vyspalo, jakou má zrovna energii a v čem ho aktuálně chci posunout dál. Celkově - čím jsem starší, tím víc si chci a potřebuju dělat věci podle sebe a neskákat (jako v patnácti na aerobiku) podle toho, jak na mě někdo píská (totiž řve).

No a závěrem - zlatej hřeb celýho fitka je ta finská sauna v dámských šatnách (chlapi maj svoji). Pochop - celých 15 let v Písku jsem měla vanu. V Těšíně žádnou nemám, což mi bylo dost líto zvlášť během náročný péče o Ju, kdy jsem stokrát prahla po tom naložit se celá do horký vody a zamávat nahromaděnýmu kortizolu na rozloučenou. Smůla. A tak až poslední tři měsíce si užívám aspoň 1-2 x týdně pro mě ráj a luxus, když se můžu uvelebit na dřevěných horkých pryčnách v malý temný místnosti, kterou mám vždycky jen a jen pro SEBE.

A to je pro dnešek všecko. Doufám, že jste z toho okénka někdo nevypad.