(foto: Ju pár dní po operaci s vojenskými dary z Armády ČR)

Možná si na tu větu vzpomínáte. Byla součástí třetího článku v řadě dalších 122, které jsem během (a po) nemoci Ju napsala. 125 článků, to už by bylo na knihu. Což mi už několik lidí navrhlo. Protože ale vím, co to je napsat knihu, dost možná ji už nenapíšu. Anebo až někdy v důchodu. Vím, co to je prosedět stovky hodin před obrazovkou, nořit se hluboko do tématu, skládat věty a odstavce a ještě aby to mělo celkovou myšlenku. Není to prdel. A proto jsem to (zatím) udělala jen jednou a pak místo toho před lety začala psát blog. Abych mentálně nevyšla ze cviku. Za prvé se nechci na iks hodin poutat k židli. Potřebuju pohyb. Za druhý se nechci moc ohlížet zpátky. Musím se dívat dopředu. Je to otázka života. A o něm je teď řeč!

Tak si to představ. Když to dítě, co se mu chystali v říjnu 22 vyndat nádor z hlavy, bylo ještě malý, tak se jeden večer modlilo: "A děkuju ti Bože, že můžu žít."

A ten život vážně milovalo. Už v inkubáči sebou mlel jak žížala, takže ho museli pořád rovnat. No a co, že vážil kilo sedmset? Váha chuť do života neurčuje. Oproti tomu staršímu zkoušel ten mladší kde co. Staršího, kam jsi posadil, tam byl a tvořil si na tom místě svůj vlastní svět. Kdežto mladší za tím světem běhal tam a zase zpátky. A taky se chtěl furt tulivat. Pravděpodobně kvůli tomu inkubátoru. Je rozdíl, když ti vyndaj dítě z těla a s tím tělem je dál v kontaktu, anebo když ho místo něj obklopuje sklo. "Tulivat! Tulivat!" Celý jeho raný dětství to byla moje hlavní náplň. Poskytovat náruč. Zanechat všeho. Sednout si na cokoliv. Roztáhnout ruce. A malinkatá opička se vyškrábala na klín, vyhrnula si tričko a tenkýma ručičkama mi klíštěcím sevřením objala pas a už jsem mu šimrala záda a zpívala při tom tichou novorozeneckou písničku. Ta vznikla spontánně a narychlo v prvním okamžiku, kdy ho vytáhli z boxu a já ho mohla přitisknout a hladit po tělíčku: "Ši-mri, ši-mri malinko, pošimrám tě, miminko." Nebo: "Spin-kej, spin-kej malinko, moje krásný miminko." Jak vidíte, nešlo ani tak o hloubku textu, jako o zvuk, kontakt a čistý jednoduchý propojení.

No a tohle jsem mu zpívala pokaždý. I když mu byly tři. Pět. Sedm. Hele, někdy mu to "na památku" zazpívám i dneska, když mě přijde obejmout.

A když byl prťous a seděl u stolu a nabíral lžičkou jogurt, ozval se z ticha lehký povzdech a věta: "Já tě mám moc rád." Věta, která mě v Těšíně o spoustu let později rvala ve vzpomínkách zevnitř na kusy...

I am not good at dying, řekl, když mu v jedenácti holili tu hlavu. A i když jsem v ty dny nosila dvě tváře - jednu jakože veselou ve snaze povzbudit a druhou zkroucenou neskutečnou bolestí - a i když jsem se snažila, aby viděl jenom tu první a tý druhý si vůbec nevšiml, tak si možná všiml. A možná proto řekl tu větu ve chvíli, kdy jsme trénovali anglinu a on měl doplňovat věty, v čem je a není dobrej. A šibalsky se při tom usmál...

I am not good at dying. A když nejsi v něčem dobrej, může to znamenat, že jsi dobrej v přesným opaku. A to chci právě teď říct.

Že když se po léčbě začal zotavovat, začala jsem ho trénovat stejně jako sebe. Svalová hmota skoro na nule, takže velmi zlehoučka - dřepy, kliky, výpady apod. Výživa a doplňky. Pomaličku rostla váha i chuť k jídlu. Tady už jsem byla přísná, protože většinou se mu nechtělo. Zkrátka jsem ho cvičit NUTILA. Vydrželo nám to asi půl roku. Pro mě to byla taky fuška, páč po vlastním tréninku mě čekal další s ním. Pak byly prázdniny a už jsme se k tomu nevrátili. A pak bylo něco a zase něco jinýho...

Ale teď, během uplynulých Vánoc, se stal zlom. Nejdřív si dal challenge, že na PC bude trávit jen půl hodiny denně.

A že obden ráno vstane a půjde běhat na okruh. Pak vytáhl starý lístečky s rozvrženým tréninkem, co jsem mu kdysi načrtla a pustil se do pravidelnýho posilování.

A že prej do novýho roku vkročí v plný síle a že to bude hukot.

"Za rok chci bejt silnější!" A já jen valím oči.

Taky se zkontaktoval s jistým sportovním klubem a že chce začít něco novýho.

A taky, že se chce naučit líp komunikovat s lidma.

A taky jsem ráda, že si už jede po svý linii a že už se mu nemusím tolik věnovat.

A taky mu posunuli pravidelný vyšetření v Brně z 1 x za tři měsíce na 1 x za půl roku.

A taky - ani nevíš jak - jsem na toho chlapíka strašně moc hrdá.

A taky jsem Bohu vděčná.