Včera zaplavila sociální sítě "šokující" zpráva: Jeden z nejznámějších křesťanských autorů, jehož knihy (vč. "Ježíš, jak jsem ho neznal") byly přeloženy do více než 40 jazyků, se přiznal k 8 letému poměru s vdanou ženou. Algoritmy jely na plné obrátky, takže na mě při večerním skrolování neustále vyskakoval Philip Yancey ve všech možných podobách. Často vedle své ženy, se kterou jsou svoji 55 let. Několik článků jsem si přeložila, abych se dozvěděla nějaké podrobnosti. Nedozvěděla jsem se nakonec nic víc než to, že tento muž selhal a daná organizace, vydavatelství nebo digitální platformy k tomu nyní musí zaujmout nějaké stanovisko. Yancey zcela jistě věděl, že v okamžiku vypuštění této pravdy do éteru, bude jeho životní selhání do pár vteřin, minut a hodin vidět "celý svět". To je samo o sobě dost šílené. Jen si to představte. Každopádně - jako dost šílený působí i fakt, že je někdo nevěrný svému partnerovi osm let. To je už mnohem těžší si představit. Osm let života ve lži, v přetvářce, nejspíše i v sebeklamu. Osm let vodí svou ženu za nos a "dělá z ní blbce". Co jeho ženě probíhalo hlavou po přiznání jejího manžela? Po prvotním šoku mám za to, že postupně celých těch osm let. Najednou ti začnou vyplouvat desítky, později i stovky, událostí, společných zážitků, cest, víkendů a večerů, kdy byli sice spolu, ale on byl v tu chvíli ve skutečnosti s někým jiným. Osm let života. Není to běžné. "Běžné" je, když už nevěra vznikne, že to dřív či později praskne. Za rok, dva, možná i tři - i to už je dlouhá doba. Ale osm let...

Člověku se chce říct, co je to kurňa za "chlapství"?!! Kde je nějaká rozhodnost? Když už, tak přece BUĎ ANEBO. Ukončit nevěru, anebo odejít. Ale tady se z nějakého důvodu projevila hluboká vnitřní slabost. Možná strach. O svoji "čest", svou práci, pozici na trhu, o své blízké (včetně dětí, vnoučat atd.). Tím se vnitřní napětí prohlubuje a maska, kterou sis nasadil, stále víc a víc srůstá s tvým vlastním obličejem. Aby nikdo nic nepoznal. Jinak bys časem nepřežil ani minutu. Ale takhle se nedá žít věčně.

Někde jsem četla, že dnešní doba je pro monogamní vztahy náročná v jedné podstatné věci, a tou je dlouhověkost. To ale není vše. Ta dlouhověkost úzce souvisí s bohatstvím. Bohatství s vitalitou a množstvím nejrůznějších možností a téměř nekonečného výběru čehokoli. Zejména pro západního člověka. Všechny tyto aspekty vytváří na vztahy obrovský tlak pod palbou hojných pokušení z mnoha stran. Není to jako kdysi, kdy se počítalo s tím, že dítě, možná i matka, nepřežije porod, s každou vážnější (dnes malichernou) nemocí může přijít smrt a v padesáti jsi už stará babka s dědkem... Ani netušíme, jak obrovským darem je taková změna trvající teprve zlomek dějin. Zároveň možná netušíme, čemu všemu jsme tím vystaveni. Nechci tím omlouvat hřích. Chci jen zmínit jeden z aspektů našeho soudobého lidství.

Philip Yancey psal knihy, které duchovně pomohly tisícům lidí. Mnozí to zmiňují jako fakt svého vlastního života v diskuzích pod aktuálními články. Také jich doma pár máme a také mě oslovily. Psal o víře, která obstojí i v bolesti, pochybnostech a zklamání – a především o Boží milosti, která přesahuje lidské náboženství. To bylo pro mnohé osvobozující. JENŽE - muž, jehož texty osvobodily duchovně množství lidí, sám upadl do vlastní temnoty a uzamkl svou mysl na několik dlouhých let do neprůhledného boxu... Co teď s tím? A co dál? ptají se stovky (a možná opět tisíce) jeho známých, spolupracovníků, přátel a lidí v jeho okolí. Některé verdikty zní z článků jasně: již ho nezvat, neprodávat, nedoporučovat. 76 letý Yancey s tím zcela jistě počítal. Starý a zlomený muž se chystá odejít do důchodu a uzavřít se před světem.

A máme tu Davida. Toho biblického krále. Měl vše a (nejspíš právě proto) chtěl JEŠTĚ VÍC. A tak si vzal svévolně ženu jiného a toho "jiného" záhy zabil. David - jehož texty duchovně oslovily ne tisíce, ne miliony, ale už miliardy, lidí. David - který přes všechny své hříchy a pády je a navždy bude nazván "přítelem Božím". Nikdy totiž od Boha odejít nechtěl. Nikdy ho nechtěl opustit. Vzdát se ho. On Boha miloval. Nechal se však strhnout vášní. A pak hledal nejrychlejší řešení jak z toho ven. A zase špatně!

Nikdo z nás není imunní vůči pokušení, hříchu, pádu do temnoty. Čím jsem starší, tím víc si to uvědomuji. Tím větší mám porozumění. Tím více pochopení pro slabost a selhání. Jsme jenom lidé. Otřepaná fráze - ale strašlivě pravdivá. Kdo z nás by chtěl cíleně druhému škodit, ubližovat, týrat ho? Pády do temnoty jsou pády ze zoufalství. Z nenaplněných potřeb. Z nejrůznějších vnitřních bolestí. Ano - i z prachobyčejné vášně. Touhy, kterou jen málokdo z nás dokáže dokonale držet na uzdě.

Ovšem: "Láska přikryje množství hříchů" a "komu se odpouští málo, miluje málo".

Ještě jednou tedy: LÁSKA PŘIKRYJE množství hříchů. Nikoli HŘÍCH ZAKRYJE množství lásky.

Co tedy všechny ty Yanceyho texty, knihy a duchovní pravdy, které světu předkládal? Někomu se mohou zdát už navždy plané ve světle jeho doznání. Knihy a myšlenky v tuto chvíli napadnuté neštovicemi jeho životního hříchu.

Ale možná právě teď nastal čas, aby se ti, co se toho od něj tolik naučili, postavili a všechnu tu přijatou milost mu vrátili zpět. Aby se i Yancey mohl za čas postavit a vrátit se.

S radostí a vděčností před Boží tvář.

Tak jako David.

Tak jako každý hříšník, za kterého Ježíš zemřel.

Boží milost se ve své nejhlubší rovině neprojevuje tehdy, když je vše v pořádku. Ale tehdy, když "pořádek" ztroskotá...

A kéž dá Bůh ze své vrchovaté milosti uzdravení, obnovu a pokoj paní Yanceyové...