Moji milí, 

v tuhle chvíli jsou to dva roky a něco po ukončení onkologické léčby našeho Ju. Chci s vámi sdílet zpětný pohled na tohle dlouhé období, veselé i náročné v mnoha různých ohledech.

Možná si někteří pamatujete, jak jsem při psaní v průběhu léčby semtam popisovala různé "fáze", kterými jsem procházela. Byly to fáze připomínající svou rychlostí proměn jízdu na tobogánu. Nahoru dolů, do zatáčky, chvíli rovně, pak vpravo, vlevo...

Po prvotním šoku a propadu nastala fáze strachu. Poté fáze naděje. Fáze vděčnosti. Fáze dalšího strachu. Fáze zoufalství. Fáze nasranosti. Fáze prázdnoty. Fáze chuť skočit z balkonu. Fáze odpojení. Fáze totálního vyčerpání. Fáze odevzdanosti. Fáze pokusu brát antidepresiva. Fáze nové naděje a vděčnosti...

Byla to dost specifická doba, kdy člověk poznává sám sebe zcela novým způsobem. Mysl i tělo je NUCENO bezprostředně reagovat na strašně těžké věci. Z jedné strany bolest. Z druhé strany ale - proto, že jsem zvyklá o věcech přemýšlet a proto, že jsem o nich i psala, což s tím souvisí - jsem byla jako osoba stojící před zrcadlem analyzující svůj vlastní obraz, projevy a reakce. Dělám to ostatně doteď a dělám to vlastně celý svůj život.

Po tzv. "tobogánovém" roce, kdy byla ukončena léčba, jsem i JÁ měla za to, že je všemu konec a prostě budu jen pomalu nabírat sílu. Tak to ale vůbec nebylo. Rok jedeš v bojovém módu a když boj skončí - nastane kolaps. Nenabíráš sílu ve smyslu (a taky v naivních představách některých bližních), že se pomalu zapojuješ do "normálu". Prostě ODPADNEŠ. Mentálně. Fyzicky. K tomu navíc péče o onkologické dítě nekončí. Začíná fáze, kdy se musíš zaměřit na jeho zdraví, fyzickou i mentální kondici a pečuješ o jeho rekonvalescenci. Kritické následky chemoterapie, v případě Ju především každodenní zvracení, trvá minimálně ještě půl rok. Celá intenzivní "pečující" fáze jen s postupným uvolňováním trvá celkem asi rok. Na jejím začátku jsem ale často jen ležela ve svém zavřeném pokojíku na koberci, koukala do stropu, nebo jen dýchala a "byla". Nebo prostě usnula. Občas jsem s někým šla na kafe, ale to bylo psychicky náročné. Těžko se mi skládaly věty v rozhovoru. Po návratu jsem si šla lehnout s pocitem jak po šichtě v hornickém dole. Později jsem zjistila, že dlouhodobý těžký stres poškozuje mozek. Naštěstí ale ne nenávratně. Časem to bylo lepší a lepší, k čemuž významnou měrou přispěl pravidelný pohyb (až nedávno jsem se ale dozvěděla o významu fyzického pohybu s obnovou mozkové činnosti a je to tak zajímavé téma, že o tom později možná napíšu samostatný článek). Během prvního roku po léčbě jsem zažila tři nejhorší záněty močáku v životě. Vždy doslova z hodiny na hodinu, kdy jsem se v bolestech a breku svíjela na zemi. Okamžitě jsme museli jet na pohotovost. I to jsem později zjistila - že dlouhodobý těžký stres má za následek výrazné snížení imunity a prostor pro záněty v těle. To už je ale za mnou.

A teď naprosto nemalicherná věc: jsi žena. A díváš se po tom všem na sebe do zrcadla i na váhu a uvědomuješ si veliké změny. Máš o X kg víc, strhaný obličej a za rok jsi zestárla o několik let (rozhodně máš ten pocit!). Tvůj zadek se po věčném nemocničním sezení a nepohybu rozhodl emigrovat a na jeho místě musíš budovat fungl nový. Zkrátka - po vyrovnání se s bolestí duše se musíš vyrovnat i s tvrdou realitou vyrytou do vlastního ochablého těla. Můžeš říct, že je to normální. Že na tom přece tak nezáleží. Že důležitější je zdraví. Ano i ne. I tohle je totiž součástí zdraví. A otázkou motivace k novému začátku, kdy si říkáš: tolik jsem se vydala, tolik obětovala a tohle navíc po tom všem "mám za to"?! A říkám ti, že je sakra rozdíl řešit tyhle věci, když je ti dvacet (to vlastně řešit ani nemusíš), třicet a když je ti přes čtyřicet...

S tím souvisí další fáze: nastavení hranic ve jménu vlastního pudu sebezáchovy. I to je svým způsobem vyčerpávající. Vysvětluješ/obhajuješ svou neaktivitu nebo nepřítomnost tam a tam. Pak vysvětlovat přestaneš. Jsi to teď TY, na kom nejvíc záleží. A to stačí. Nemusíš nic dokazovat, upřesňovat. Tahle fáze má nicméně své pozitivum - pomáhá ti hlouběji vrůst do svobody nejen vůči světu okolo, ale i ve vztahu k sobě samotné. A tak jsem se zaměřila především na sebe. Na svoji mysl a na své tělo. Sbírala jsem informace o správné výživě a začala zvedat činky. Je to asi paradox, ale ten pocit, že zvedám něco těžkého, že překonávám sama sebe, měl a má velice silný psychologický efekt. Zpočátku mi u toho někdy tekly slzy, protože šly ven i vzpomínky a bolest. Po hodině jsem docvičila, vypila protein, dala si jídlo a třeba na dvě hodiny usnula. Ale bylo to ozdravné. Teď cvičím druhým rokem a letos na podzim jsem se z obýváku přesunula do blízkého fitka, kam jsem po roce a půl domácího cvičení zapadla jak špunt do vany. Energie mám několikanásobně víc než před celou tou prodělanou hrůzou. Současně jsem se vnořila do světa dálkových treků. Řeknu ti, že ve třiceti by mě nikdo nedostal pod stan a nedonutil mě spát na karimatce několik nocí za sebou - nejen moje tehdejší mysl, ale ani tělo by to nedalo.

Taky jsem si před časem koupila plavky a začala s Ju pravidelně chodit do bazénu (do té chvíle jsem ani netušila, že tu nějaký máme). Ju je totiž nadšený do mnoha různých sportů, navzájem se inspirujeme, a tak společně pokračujeme tímto směrem. Dnes tak dělám úplně nové věci, které jsem v životě předtím nedělala.

Zhruba před rokem se objevuje další, nečekaná, fáze, kterou chci taky zmínit. Přišla největší krize do našeho manželství. Prostě si představ, že po tom všem bylo najednou plno věcí jinak. Co stálo, to se zbortilo. Co fungovalo, to fungovat přestalo. Stará, prachem dávno přikrytá a nepovšimnutá, očekávání se znovu hlásila o slovo a některé, jen do půlky naplněné potřeby, zely už dočista prázdnotou. Některé věci bylo zapotřebí znovu stavět, ale k tomu všemu přibyly nové povinnosti, zodpovědnosti a pracovní nasazení (naštěstí ne moje, to už by byla smrt). 

Co se mě týče, nastal nový druh temnoty trvající několik měsíců. Není nutné se o tom rozepisovat. Ale CHCI to říct. Chci, aby si to mohl přečíst někdo, kdo to dobře zná, ale i někdo, koho by to vůbec nenapadlo. Že i tohle je součást těžkých událostí v životě. Že i tohle je věc, kterou člověk může prožívat. A světe div se - po takových drsných prožitcích je to dost běžná věc!

Co ale nikdo řikat NECHCE jsou věci, které lidi (včetně mě) v takových a podobných situacích dělají a mluví. O čem a jak přemýšlejí. Co vše se jim rojí v hlavě. Protože ty, co to nikdy nezažili, by to zbytečně vyděsilo a ti, co to dobře znají, to číst dopodrobna nepotřebují.

Zde se hodí zmínit biblickou knihu Kazatel:

"Je čas rodit se a čas umírat, čas sázet a čas sadbu vytrhat, čas zabíjet a čas uzdravovat, čas bořit a čas budovat, čas plakat a čas se smát, čas rmoutit se a čas tancovat, čas házet kamení a čas kamení sbírat, čas objímat a čas objímání zanechat, čas hledat a čas pozbývat, čas chovat a čas odmítat, čas trhat a čas sešívat, čas mlčet a čas povídat, čas milovat a čas nenávidět, čas boje a čas pokoje."

Vypreparujte z uvedených veršů všechna negativní slovesa a zeptejte se sami sebe, zda jste ochotni byť jen připustit, že mohou být legitimní součástí našich životů? Mimochodem, proto je veliká spousta lidí ve svých těžkostech, zraněních a trápeních osamocených. Často záměrně. Nechtějí a nemohou riskovat nepochopení a neporozumění. Je spousta těch, kteří neunesou temné stránky, tíhu a břemena druhých. A jen málo těch, kteří jsou schopni v tom s Vámi prostě jen "být" (ne nutně ve smyslu spoluponoru, jako spíš obyčejného lidského porozumění). Já takovou spřízněnou duši tehdy našla. A to jen díky tomu, že se prala s podobnými věcmi jako já.

Věř mi ale jedno: ať už se propadáš do sebehlubší jámy - Bůh tě neopouští. Rozhodně ne za předpokladu, že sice CHCEŠ, ale prostě nemůžeš HNED TEĎ vstát a být jako dřív. Na nohy se prostě postavíš ve svůj čas. A navrátíš se.

Pak přišla fáze zklidnění a odpočinku.

Moje poslední, čerstvá fáze, je pro mě stejně tak překvapivá jako všechny předchozí. Je velmi pozitivní a teprve se pozvolna rozvíjí. Je s ní spojen nový přísun energie, nové výzvy i zážitky. Je o lidech, o setkáváních, o nových příležitostech a o překonávání dalších nových překážek.

A to je skvělý předpoklad k tomu, aby ten následující rok byl pro mě novým požehnáním na cestě k dalším dobrodružstvím života.

Proto i Vám, moji milí, závěrem přeji, aby pro Vás byl příští rok právě takovým, jakým potřebujete, aby byl.