Nedávno náš prvorozenej oslavil svých prvních devatenáct let (počkat, vlastně asi jediných... no nic) a já mu pár dnů předtim povidám: "Kluku jeden, cos to zase přitáh ze světa?!" A on že certifikovanou hodnotu svýho IQ z brněnský Menzy. Tam mu naměřili nad 130 a že to má prej 1-2% populace.

"Ok, beru. Ale musíš si taky synku uvědomit, po kom to máš," uvádim věc na pravou míru hned zkraje diskuze. "To, že ti vyšlo takový pěkný trojmístný číslo, je vlastně součet můj a tvýho táty. Nemít každej z nás těch úctyhodných plus mínus 65 IQ, tak z tebe není vůbec nic, to si navždycky pamatuj."

"To samý ty procenta," dodávám.

"Očividně patříme s tátou mezi 0,5-1% populace, když ses nám tak poved. Tak na nás buď hrdej a nezapomeň nás v budoucnu zmínit při každym předávání cen. A hned pěkně na začátku. Aby bylo všem jasný, odkud vane vítr."

Život je totiž strašně jednoduchej: dvě a dvě jsou čtyři a tak to prostě je.

A ně matyka dycki šla.

Jen nechápu, proč nikoho už tolik nezajímaj ty matky. Jak se tehdy na základce na něj po soutěži v nejdelším počtu čísel Pí zpaměti chodily dívat úči i z jiných ročníků, aby jim zas a znovu zopakoval 80 čísel, řekni mi, proč se nikdo nešel podívat za mnou domů? Za zdrojem tý chytrosti? No a co, že by mě našli v teplákách s nohama na kuchyňským stole, jedna ruka v kapse, druhá v nose, na stole kafčo a bloumající pohled z okna. Však bych jim odpověděla popravdě, jak to všecko začalo! Jak jsem ho porodila a pohladila po hlavičce se slovy: "Vítám tě, synku, se mnou se ve světě neztratíš, já tě všecko naučim, neboj". Jen jsem musela přečkat to nudný období, kdy dítě nic neříká, jen kouká, sem tam se usměje (nemluvě o breku). Jakmile však vycházel z úst zvuk podobnej slovům, hned jsem se toho s jásotem chytla: "Výborně, synku! Artikuluj!!" To ale ještě notnou chvíli trvalo. Zatla jsem zuby a vyčkávala. A pak, jak se to rozjelo, bylo to už k nezastavení. Třeba jízdy autem. On seděl vzadu, já vpředu a "Opakuj po mě, synku: TREZOR... TRAKTOR... PŘÍLEŽITOST!" To mu byly dva roky. Za každý správně vyslovený slovo přišla odměna: "NO ŠIKULKA! VÝBORNĚ!" To mu bohatě stačilo. Mimochodem - dodnes je to skromný hoch. Já teda taky, vždyť je po mně, a právě proto netrpim ani příliš nízkým, ani příliš vysokým sebevědomím. A už vůbec ne tím, že jsem neuznaná "géniova matka". Hele, kolikrát v životě jsi viděl Elonovu mámu? Já asi jednou v nějakým článku...

Možná jako teď ty mě.

Proč ale nikdo nezměří moje EQ? Ta moje téměř nekonečná emoční inteligence je přece tak bohatá a nadýchaná... Není to fér.

Proč vedle mě s citoměrem někdo nestojí ve chvíli, kdy si hned ráno namelu kávu, nasypu do dávkovače, zapákuju a sítko se přílišným napěchováním ucpe, takže kávovar nefunguje? Dobře, uznávám, že na takovou míru agrese by citoměry nemusely bejt stavěný. No tak jinej příklad - mohly by mě změřit, jak sedim třeba v důchoďáku a soucitně držíc babču za ruku trpělivě naslouchám už popadesátý stejným historkám. Proč nepřijde citoměřič ve chvíli, kdy klečim a bijíce se do prsou slzy tečou nad hříchy světa (občas i vlastními)? Nebo jak kladu rozumný otázky v rozhovoru s právníkem, lékařem či bioinženýrem? Nebo když uklizečce, kuchařce a pokojský dávám jasně najevo, že na jejich životech a práci kurde taky přece záleží!

Můj mozek je natolik bohatě emočně inteligentní, že si ten citoměr budu nakonec muset vymyslet sama. Vždycky to takhle končí...

Kdežto synek si nakráčí do Menzy, odsedí si tam svých pětačtyřicet minut a za dva tejdny mu řeknou: "Pane Kyml, gratulujeme, patříte mezi 1-2% populace."

A kam do toho jako patřim já? Teda já to vim, mně to nikdo řikat nemusí.

Ale umí to vůbec někdo změřit?!

O tom teda pochybuju...