Kolikrát jsem za život dostala otázku, jaký je můj nejoblíbenější verš z Bible. Nemám tu otázku ráda. Nemám žádný oblíbený verš z Bible. Podobně, jako nemám žádnou oblíbenou barvu. Tedy ano - mohu inklinovat k určitým odstínům - ale různé barvy se hodí k různým jiným barvám, nebo dokonce i k různým příležitostem. Podobně to mám i s biblickými verši. Nejde totiž o verš. Jde o kontext. Ne tolik o ten biblický, jako ten životní. Život není stále stejný. Život je pestrý, bohatý, chudý, radostný, těžký, vášnivý, bolavý, dramatický, nádherný...

Kterou cestou člověk zrovna kráčí, na té ho může (a chce) provázet různé Boží slovo. A o to jde. Ne o verše. Ale o ryzí Boží slovo.

Které tě zasáhne.

Které tě podrží.

Které tě obejme.

Které tě zchladí.

Které tě napomene.

Které tě usvědčí.

Které tě povzbudí.

Které tě zahojí.

Které tě posilní.

A mě, zcela mimoděk, před časem vystoupla ze všech ostatních vět při běžném čtení Bible slova:

"Proto se nedíváme na to, co je vidět, ale na to, co vidět není. Vše viditelné je totiž dočasné, ale neviditelné je věčné."

Četla jsem to několikrát dokola. Jakoby to byl samotný základ křesťanství. Jakoby to byla základová deska pro život. Pro ten opravdový život. A taky že tím vším je. Pro mě určitě. Zažila jsem to totiž poprvé do hloubky, když jsem se strašně bála o život našeho Ju. Znáš ten pocit, když chceš jít po úzkém chodníčku, nebo tenké kladině, jak se nemůžeš moc dívat kolem, jinak spadneš? Tak nějak (sice pořád vzdáleně) podobné to bylo. Zvedla jsem oči a upnula se tehdy na Neviditelného. Ne proto, že bych byla silná. Ale proto, že jsem byla slabá. Zoufalá a vyděšená. A kdybych se tehdy dívala kolem, padala bych a to by mě zničilo. Proto jsem o všem dokázala psát. Proto jsem si občas z něčeho vystřelila. Nechtěla jsem se potápět do strachu. Nořila jsem se do Života. A do Naděje. A do Víry.

A to vše - je neviditelné.

(Ale taky jsem se kolikrát cítila jako banán rozmačkaný vidličkou, kdy každé zmáčknutí hodně bolelo).

Cokoli neviditelné ti ale samo o sobě útěchu nepřinese, pokud nevěříš, kdo má nad vším neviditelným moc. Není to energie. Je to bytost. Je to živý Bůh. Se svým charakterem. Se svou láskou. Se svými zaslíbeními pro tvůj život. A pokud k němu máš vztah, pokud jsi v životě už vícekrát zažil, jak k tobě mluví, jak on sám tě vším dobrým živí a jak tě v životě chrání, pak se ti neviditelné stává viditelným.

Dokonce viditelnějším než cokoli viditelné ve smyslu té pravé podstaty bytí. Jinými slovy: poznáváš, že vše viditelné je pouze důsledkem neviditelného. Neboli výsledkem tvorby Neviditelného.

A proto věříš, že Bůh má nad vším moc.

A proto víš, že tě svojí mocí může a chce podepřít. Tohle je Život. Důvěra v neviditelného Boha, který kvůli každému z nás na sebe oblékl úplně obyčejné viditelné tělo.

A proto díky Ježíši můžeme pochopit, v čem spočívá všechna ta hloubka i výška, šířka i délka neuvěřitelné Boží lásky k nám.

Pro některé skrytá, pro jiné viditelná.

Záleží jen na Tobě, jestli (a jak moc) jí otevřeš své srdce.