Dnešní podvečer jsem byla svědkem jistýho paradoxu. Ve stručnosti zmíním, že nám kolem baráku od letošního léta lezou děcka od sousedů. Už jsme kvůli nim museli udělat pár menších opatření. Umí to být děti milé, jednou mi i s něčím pomohly. Ale umí to být i drzí smradi, co obtěžujou okolí (nejenom nás).

Upřímně - v něčem mi připomínaj mě samotnou, když jsem coby mládě rostla jak dříví v lese a s děckama ze sousedství jsme dělaly taky různý lumpárny...

Občas je seřvu, semtam jim jako výchovná poradkyně domlouvám a občas prohodíme pár hezkých slov. Jednomu z kluků jsem nedávno darovala po Juliánovi starý kolo. Ne z milosrdenství, ale abych se ho konečně zbavila (toho kola). Je to partička tří kluků a jedný holky v rozmezí 8-9 let.

Ale dobrý. Teď k tomu incidentu.

V době, kdy začal v suterénu dětskej klub, slyším ze dvora řev známý partičky. Koukám přes okno a vidim tuhle scénku: tři mrňaví smradi od vedle drží za ruce a mikinu kluka z klubu, co mu bylo asi 11, 12, 13? Hele, fakt nevim, ale byl o dvě, možná o tři hlavy větší. Pár metrů od něj stáli dva jeho, taky o několik hlav větší než ti mrňousové, kámoši. Jeden držel v ruce mobil. Z tý mojí vejšky nebylo dobrou chvíli poznat, o co jako jde. Ke všemu se stmívalo. Ale schválně čekám, páč mám tušení, jestli nejde o nějakou slabší verzi šikany. A taky že jo, heleď. Smradi se svojí "obětí" (neboj, nebylo to nic brutálního, ale pochop, že v tomhle příběhu jde hlavně o princip) lomcovali čím dál víc. Jeden ho i plácal svýma mrňavýma rukama po ruce a bylo zřejmý, že "oběť" se chce vymanit, ale z nějakýho důvodu to nedokáže.

Ten, co má v ruce mobil najednou zařve: "Tak! A volám policii!" Načež jeden z prťousů "oběť" pustil a rozeběhnul se proti němu. Ale o dvě (nebo o tři) hlavy větší kluk s mobilem se před ním dal na úprk! Zbylý dvě děcka furt držely kluka v zajetí.

Nevím, co dělal ten třetí ze starších kámošů, protože v tu chvíli do mě vjel blesk, otevřela jsem okno a volala na starší kluky, jestli je ti smradi otravujou. A že prej jo. Seřvala jsem teda známou partičku, ať okamžitě vypadnou, načež svoji oběť pustili a ihned běželi domů.

Zavřela jsem okno a hlavou mi běžela jediná věc: Jak to, že se tři o DOST větší kluci nedokážou vypořádat se třema malýma špuntama???

Hele, možná to ti tři starší třeba nebrali jako kdovíjakou extra hrozbu, co já vím. Přiznám se bez mučení, že já jsem na jakýkoli ubližování komukoli děsná cíťa. Pokud si na mě někdo začal dovolovat, tak to většinou schytal. Mám jednu vzpomínku, co mluví za všechny. Ve třetí třídě ke mě posadili cikána, kterej mi záhy začal sahat mezi nohy. Jasně, že jsem to říkala učitelce, ale ta to s ohledem na moji osobu snad ani nebrala vážně, anebo jí to bylo fuk. Tátu měl alkoholika, máma ale byla skvělá. Byl to prostě divoch. Jenže to netušil, kdo jsem já. O veliký přestávce jsem ho teda začala mlátit (byl o malinko menší než já). Otravoval i jiný holky. Takže když učitelky zmizely, holky udělaly na chodbě kruh, já si tam dovedla svýho úchylnýho souseda a dávala mu za všeobecnýho hecování nakládačku. Neboj, žádná krev netekla. Takový nevinný dětský MMA to bylo.

No ale měla jsem pak klid. Teda do tý doby, než se mě začal bát a vyhrožovat mi, že na mě pošle svýho bráchu ze sedmičky. No, tak to jsem měla stažený tažený půlky a bála se zas já. Jo a abyste neřekli, že jsem rasista, v dalších letech jsme oba byli svýho času nejlepší kámoši. Konec týhle vzpomínky.

Znáte větu: "Kluci, neperte se!" že jo?

Tak já chci říct, že to, aby se kluci prali, vidim jako zásadní věc. Klidně ať i sem tam teče krev. Nebo aspoň zmodrá kůže. Říkat jim, aby se VŮBEC neprali, je jako říkat ti, ať se nedrbeš, když tě něco svědí.

Další věc. Podle mě je školství až brutálně zženštilý. Holky, jak maj od dětství dar furt něco okecávat, tak si to okolí, vč. učitelek, kolikrát umí omotat kolem prstu (proto našim chlapům někdy lezeme na nervy). Navíc nemaj ve většině případů potřebu se prát. Mají ale potřebu se navzájem pomlouvat!

Kluci jdou víc na přímo a navíc - mají potřebu se i v tý třídě prostě prát! Jenže to je samý: Neper se! Jak to, že ses zase pral?! Řeší někdo holčičí pomluvy? Neřeší, co? Přitom ty dokážou holčičí kolektiv tak hnusně rozleptat, že nějaký klučičí "opřestávkový" rvačky jsou proti tomu úplný NIC!

Je mi jich fakt líto. Celý dny musej sedět v lavici a když už je přestávka, tak se nemůžou pořádně vydovádět. A jo vlastně! Všude je teď ping pong! To je skvělá věc. Jenže ani tisíc ping pongů nenahradí to důležitý, co v každým klukovi buduje vnitřní sílu a sebevědomí, a to je přátelská nakládačka. Umění chvatů. Pocit vítězství. A když prohraje, je to příležitost se do příště naučit novej chvat. Naši oba kluci touhle cestou přirozeně sami šli.

Ale když odmala uslyší, že prát se je špatný, budou vnitřně slábnout. Hele, za mě je ok, pokud to toho kluka ani neláká. Dobře. Ať se teda nepere. Ale měl by být povzbuzen, aby se ASPOŇ uměl nějak bránit proti jakýmkoli smradům a šikanátorům.

Zpátky k incidentu pod okny. Tak skvělý určitě bylo, že ti dva (jeden s mobilem) svýho kámoše neopustili a snažili se něco dělat (třeba JAKOŽE volat policii). Ale stačilo by, kdyby se "oběť" nebála použít trocha toho zdravýho násilí: klíďo brďo jedno děcko po druhým akurátně zkopnout, svalit na zem, dát mu facku, prostě cokoliv. To by jistojistě dokázal, pokud by se pořádně nas... Viděla jsem ho na vlastní oči - ten by je rozhodně dokázal smáznout. A ostatní dva by se mohli přiměřeně přidat; chytnout šikanátory vzadu za krk, adekvátně jim nakopnout zadky a partička by s brekem pelášila domů. Anebo cokoli jinýho. Ale aspoň NĚCO.

Víš co, třeba se ti starší mohli bát, že by to ty děcka běžely říct domů a oni by dostali vynadáno. To by se dalo pochopit. Ale nedá se u toho zůstat.

Takhle nějak to ve větším měřítku třeba funguje v některých evropských zemích a je to v prdeli. Strach je na místě proti regulérně silnějšímu, než jsi ty, to je zase jiná liga. Ale nechat se terorizovat slabším?!

Znovu říkám, tady vlastně vůbec o nic moc nešlo. Ale mně jde o ten princip.

Otvírám znovu okno. Po chvíli totiž venku slyším hlasy. Stejní kluci z klubu hrají basket. Volám na ně, ať jdou blíž. "Kluci, vůbec se těch smradů nebojte! Když vás zase budou otravovat, normálně jim dejte facky, nebo je kopněte!" Kouknou se skoro nevěřícně jeden na druhýho a zasmějou se.

"No fakt! Jak říkám, vůbec se jich nebojte a pěkně je srovnejte."

Pro ty, co teď kroutí očima nebo se jim zvedá tlak z mýho postoje: to, JAK přesně se maj děcka bránit, to jim musí každej rodič říct sám. Jasný, že by velkej kluk, co má víc rozumu, neměl kopnout menšího vší silou do břicha, hlavy apod., aby skončil ve špitále. Prát se, to je jako řemeslo. Prostě je potřeba se to UČIT.

A kde jinde v dnešní době než o velký přestávce? (Sorry, trochu vtip)...

Tak čaaau a KLUCI! BRAŇTE SEEE!!!