Jednou, když byli naši kluci malí, šli jsme do mekáče, kde byl tehdy box plný různých hraček. Učiněné lákadlo pro děti. Zejména pro našeho mladšího synka. Když procházel kolem boxu, zalíbila se mu hračka v podobě tučňáků. Myslím, že v této podobě tam měli tehdy většinu hraček. A u nás doma tou dobou zrovna frčel tučňákový seriál.

Jelikož naše děti nikdy žádné scény v obchodech nebo kdekoli jinde, nedělaly, stačilo na otázku, zda mu některého z tučňáků koupíme, říct prostě dvakrát třikrát NE (s důraznou připomínkou, že hraček už má milion), a tím to haslo.

Z mekáče jsme šli na dlouhou procházku a pak se vraceli domů. Blížili jsme se k naší ulici a procházeli malinkým historickým náměstíčkem. Byl víkend. Odpoledne. Nikde nikdo. Vidím už zdálky, že cosi leží na zemi. Jak jsem se blížila s kočárkem, předmět začínal vykazovat povědomé barvy. Následně i tvary. Následně...

... Zvedám nevěřícně ze země věc v neporušeném fungl novém obalu. Rozhlížím se kolem sebe, zda to někomu upadlo. Očima hledám matku s dítětem, abych se jich zeptala na případnou ztrátu a stala se tak zachránkyní pokladu jejího potomka. Nic. Jsme tu sami.

I když ... opravdu ...?

TUČŇÁCI!!

Výbuch radosti nad nalezením vytouženého objektu by obrátilo všechny hlavy kolemjdoucích naším směrem, kdyby tu nějací byli. Udivené dítko v mém kočáru rozzářenýma očima hltá tučňákový dalekohled s vytvarovanými tučňáky na obou stranách a ručkama lapá po neporušeném pytlíku.

"To je ale náhodička, synku! To máš ale štěstí, že jsi před dvěma hodinami toužil po úplně stejné hračce, kterou jsem ti nedopřála, ale teď jsme ji čirou náhodou našli na zemi..."

Mohla bych to takhle nějak říct. Mohla. Ale neřekla. Stejně jako někdo nevěří "na Boha", já nevěřím "na Náhody".

Jakou optikou se díváme na okamžiky našeho života, při kterých nám jde naproti něco vyššího než jsme my, co zároveň přináší shodu podobnou té jako když správný klíč zapadne do zámku?

Řekla jsem, že je to pro něj dárek od Boha. A z toho jsme se radovali.

Protože to bylo to první, co mi prolétlo hlavou, když jsem to uviděla ležet na zemi°.

Mimochodem, úhel pohledu je jedna z disciplín, která nám buď pomáhá růst ve vděčnosti a z ní pak vyrůstající radosti, nebo nás vede opačným směrem.

Záleží prostě jen na tom, jak se na věci díváme, jaký jim přikládáme význam a čemu nebo komu věříme.

A na tom pak stavíme celý svůj život.

A to je nesmírně důležitá věc.

-------------------------------

°ponechme nyní stranou poučku, že ne vše, co leží na zemi, sbíráme. Existují prostě (Boží) výjimky :)