Před rokem a půl jsem byla v rámci akce v našem společenství požádána, zda bych vymyslela nějaký citát ke Dni manželství, když mi to s tím psaním tak "jde". Citát měl být stručný a výstižný, ne příliš dlouhý, aby se dal tisknout na kartičky (ty se pak rozdávaly jako doplněk už si nepamatuji k čemu).

Úkol jsem přijala s tím, že se o to tedy pokusím. Jenže tou dobou jsem byla ve fázi hlubokého vyčerpání a únavy z předchozí léčby syna a můj mozek fungující - řekněme - na záložní zdroj se odmítal citátem zabývat.

Ovšem blížil se termín a já musela usednout ke stolu a začít PŘEMÝŠLET. Tato bolestivá metoda ale trvala jen pár vteřin, během nichž jsem stihla říct jen krátkou modlitbu:

"Bože, dej mi moudrost, co mám vymyslet..." STOP!

Cestu mi jako balvan zatarasila náhlá osvobozující myšlenka.

Tedy, abych to upřesnila - spíše než pocit osvobození obvykle provázený úlevou, rozjasněnou tváří a radostí, to byl hluboký povzdech, zapadnutí hlouběji do křesla a pomyslné odhození tužky na stůl a věta odevzdaně vyřčená nahlas:

"Anebo víš co? Nejlepší bude, když mi to celý řekneš Ty sám."

Bez jediné pochybnosti a s přesvědčením, proč se namáhat jít přes hory doly, když existuje zkratka.

"NEOČEKÁVEJTE OD DRUHÉHO VÍC, NEŽ KOLIK JSTE OCHOTNI SAMI OBĚTOVAT"

Jako když ti to šéf hodí na stůl a řekne Napiš tam tohle.

Chvíli jsem se tou hozenou větou měla tendenci zabývat a zkoumat, jestli a jaký vlastně dává smysl. Ale i na to jsem byla příliš unavená. A tak jsem ji poslala své "zadavatelkyni" s tím, ať se k tomu sama vyjádří. Citát se setkal s kladnou odezvou v ženském přípravném týmu a já nemohla říct nic jiného než, že jakékoli díky patří Bohu.

Jako bonus tento citát jedna z nich napsala na Den manželství na venkovní tabuli před svým květinářstvím, kde si to někteří lidé dokonce fotili :).

V některých časech nás i jednoduché věci mohou velmi zatížit. Ale je tu Bůh, který přichází na pomoc naší slabosti.

Vkládá MYŠLENKY do mysli.

Skládá SLOVA do vět.

A VĚTY používá k dobrým skutkům.

A dokáže toho mnohem, mnohem víc.