Kdysi, když byl jeden z mých synů ještě malý, ptala jsem se v modlitbě Boha, jak mu co nejlépe předat všechny ty dobré věci, které se mi v životě osvědčily - praktické i duchovní - tak, aby tomu porozuměl. Tak, aby to přijal. A vynořila se z hlubin odpověď:

"Říkej mu, co je v tvém srdci a já to v něm učiním dobré."

Asi každý, kdo má rád své děti, to zná - chceme pro ně to nejlepší. Sportovně založení rodiče vedou své děti ke sportu. Pracovití je vedou k pracovnímu nasazení, umělečtí k sebevyjádření skrze umění, sociálně zaměření k pomoci druhým a přidáme-li k tomu aktivní víru, vedeme je i k ní.

A kdo má rád své děti, HLEDÁ způsoby, jak jim své hodnoty, o kterých je sám přesvědčen a sám na sobě zakouší jejich užitečnost, předat co nejlépe tak, aby v nich dobře zakořenily, což vyžaduje TRPĚLIVOST.

Každá rostlina má své specifické potřeby zálivky, hnojení, světla/stínu i umístění. Každá má i rozličnou délku růstu, období květu, a dalších specifik. A kořeny - to je základ rodící se a upevňující se dlouhý čas, někdy i roky.

V pěstování také často méně znamená více. Je lepší být v péči opatrnější než to přehnat a sklidit hnilobu, uvadání, v lidském případě vzdor. Jiné rostliny ovšem zase vyžadují speciální péči...

Přes naší veškerou péči a vytyčené cíle při výchově nesmíme zapomenout na jednu důležitou věc - umět nad našimi potomky uznat Boží svrchovanost.

Co když je chce Bůh vést jiným směrem než my rodiče? Co když potřebují více polostínu (třeba introverti) než přímého světla? Co když jim dělá dobře spíše menší než vydatná zálivka? Co když nemohou "kvést" po většinu roku, ale jen v určitém období? A existují rostliny, které vydají svůj květ jen jednou za život. Ale pak ten květ dokáže být středem pozornosti velkého množství lidí! Je to vzácnost. A nikdo neví, kdy ten čas vzácného květu přijde.

(To nejhorší, co lze udělat: myslíš-li si o svém dítěti, že je k ničemu, zabíjíš ho svými myšlenkami. Řekneš-li mu to nahlas, je to dokonaná vražda.)

Je správné, logické i důležité vést je směrem, který pokládáme za správný a osvědčený. Ale je třeba to dělat s moudrostí a citem. A vůbec nejlepší je vlastní příklad - svědectví vlastního života. To je ta pravá zálivka, světlo i hnojivo.

"Říkej mu, co je v tvém srdci a já to v něm učiním dobré."

Myslím, že je to pravdivé a osvobozující.

Pravdivé v tom, že chceme-li druhým (vč. svých dětí) něco předat, nejlepším způsobem je naše vlastní UPŘÍMNÉ SVĚDECTVÍ.

Osvobozující v tom, že není cele na mně, abych dokázala ovlivnit myšlení, víru a život svých dětí - že já jenom "pečuji", udávám směr, ale jejich život má plně v moci Bůh sám...