Jednou jsme s mým mužem byli ponoření do tématu, jak se vyznat v Boží řeči, znameních a různých ukazatelích v našich životech, když jsou často tak nejasné, spíše vedoucí k přemýšlení, jen málokdy je to naprosto jasná věc. A to mě upřímně štvalo, protože nemám ráda hádanky. Zároveň jsem si určité Boží řeči už delší dobu všímala, přestože mě stále provázely silné pochybnosti.

Do rozhovoru nám vstoupil tehdy 6 letý syn se slovy: "Mami, tati, já mám v knížce jednu divnou věc... počkejte, já vám to ukážu."

Přišel se svou knihou o biologii, otevřenou na stránce o vadách zraku a jak šel, řekl:

"Dva stromy jdou proti sobě."

Na obrázku byla oční bulva, v níž byl strom vzhůru nohama (dle synka "vzhůru kmenem") a před bulvou strom, jak stojí normálně. Vada spočívala v tom, že oko vidělo skutečnou věc zcela obráceně...

Tohle "stromové poselství" jsem sama pro sebe v danou chvíli naopak pochopila zcela jasně, protože přesně vystihlo příčinu mého "problému".

Bůh k nám totiž mluví (ukazuje nám věci) jasně a zřetelně, ale my je kvůli "vadě zraku" často vidíme rozmazaně, nesrozumitelně, dokonce převráceně.

Bůh k nám promlouvá a my říkáme: "Co se to děje za divné věci?" "To byla náhoda." "Taková bezvýznamná hloupost." "Byl to jen podivný sen." "To nic nebylo," atd.

Zkrátka nejsme schopni (nebo nechceme) to přijmout.

Ať už proto, že sice věříme, že Bůh mluví, ale nejsme ZVYKLÍ mu naslouchat, takže nemáme vypěstovanou vnímavost; nebo z vlastního přesvědčení, že Bůh promlouvá leda skrze Bibli, jeho řeč jednoduše ignorujeme.

V obou případech dochází k tomu, že "dva stromy jdou proti sobě". To ovšem vůbec neznamená, že nic nevidíme/neslyšíme, ale že Bůh MLUVÍ, ale my tomu NEROZUMÍME. Přijde nám to divné, nepřirozené a nechápeme to.

Jakmile však začneme být OCHOTNI slyšet, vnímat a vidět Boží komunikaci s námi, začneme se postupně zbavovat této "oční vady". Může to být hned, ale může to být i proces. Ostatně jako s každým "uzdravením" jakékoli "vady".

Pomůže si uvědomit, že ze své vlastní přirozenosti máme opravdu problém Boha "slyšet", "vidět", vnímat, natož chápat. Bůh je ale TRPĚLIVÝ. Nikomu se nevnucuje, ale zve nás k sobě. Uzdravuje náš zrak, otevírá náš sluch a postupně narušuje tvrdou skořápku našeho lidského nepochopení.

Ovšem jen za předpokladu, že se tomu dobrovolně vystavíme.