Po krachu burzy ve dvacátém devátém skočilo několik lidí z oken výškové budovy dolů na zem poblíž Wall street. Ne naráz, ale postupně. Měli silné legitimní přesvědčení, že přišli o všechno. Tak proč ještě žít? 

Vedla je ke smrti více vidina chudé a těžké budoucnosti, nebo fakt, že ze dne na den přišli o blahobyt, který budovali spoustu let a ve kterém už roky žili? Pak se ale statisíce nejrůznějších lidí ocitlo bez práce a na ulici. Byli z nich bezdomovci. Měli hlad. Neměli pořádné oblečení. Boty si vyráběli z lepenky. Ale chudoba, ta přece cti netratí. Navíc nešlo o jedince, ale celé zástupy. A proto nejen na Wall street se životu říkalo sbohem. 

Ten kyselinotvorný stav marnosti a zbytečnosti z uplynulých let, během kterých se od rána do večera (ti nejvíc bohatí doslova) věnovali sledování růstu akcií, jim tak rychle rozežral plíce, že už se nešlo znovu nadechnout. Měli ten pocit. Kdo víc měl, víc ztratil. A nic z toho nešlo vrátit. 

Největší investoři a nejlepší bankéři žili někdy na úkor svých rodin. Jak řekl vnuk tou dobou vlivného bankéře: "Dědeček uměl žít stylově, nastoupil na svoji jachtu poblíž svého domu a vystoupil z ní pár kroků od Wall street. Ale nikdy mě nevzal na baseball, a nehrál si se mnou, jak to dědečkové dělají." (Z dokumentu o dvacátém devátém).

Neměl na to čas. A proto hodně vnuků, synů, dcer a manželek přišlo o své muže, otce a dědečky už dávno předtím. Kvůli nejistému bohatství. To není jen příhodně složené sousloví, ta dvě slova k sobě odjakživa patří. A právem. To, v co doufáš, čím se v životě nejvíce zabýváš, tím budeš žít. A tím i nakonec umřeš. Proto je dobré vědět, které věci jsou ve skutečnosti pomíjivé vlivem času a které jsou naproti tomu věčné, moci času nepodléhající, a těmi se skutečně zabývat. 

Potom, i kdybys přišel o všechny věci tohoto světa, pořád budeš mít PROČ ŽÍT.