Tohle bylo moje dávný přání. Jít pěšky z nejvyšší hory ČR na nejvyšší horu Jizerských hor. Na stole před odjezdem ležely Krušky (kde ani jeden z nás zatím nebyl), České Středohoří a možná ještě něco. Ale pár dní před odjezdem jsme to všechno smetli na zem a začali plánovat Krko-zerky (tj. spojení Krkonoš a Jizerek).

Já to tak mám. Že když vylezu někam vysoko a líbí se mi tam, hned přemýšlím, jestli se dá odtud jít dál a kam (takhle jsem třeba v Chorvatsku na výletě úplně náhodou objevila Via Adriatica trail). Nejlíp po hřebeni. Kvůli výhledům. Ostatně proto mám ráda hory. Ne proto, že bych si masochisticky užívala dlouhý upocený výšlapy a strmý zdlouhavý sestupy. To je jen nutná součást toho všeho. Dělám to kvůli těm výhledům. A kvůli vzduchu. Kvůli krásným scenériím. Pro nečekaný zážitky. Pro sebe sama ...

No a tak mě kdysi na Sněžce napadlo, že by bylo super jít z ní až na Smrk. Proč zrovna tam? Snad proto, že jsme pod ním kdysi bydleli ...

Proto mě kupříkladu až tak nenadchla Šumava. Na kolo dobrý, na treking s výhledy nic moc. Takže až ji dám v budoucnu znovu šanci, bude to z německý strany. Už mám plán. Ale to sem teď nepatří.

Tenhle trek byl okouzlující, protože Krkonoše jsou prostě bezkonkurenční monumentální hory v té naší kotlině. A z těch monumentů plynule sejdeš do malebných Jizerek, abys vzápětí vystoupal na jejich nejvyšší horu Smrk.

Tahle cesta měla několik POPRVÉ:

• Poprvé jsem si nebrala tarp, abych spala pod širákem

• Poprvé jsme na Sněžku jeli lanovkou (tuto nestoudnost pak vysvětlím)

• Poprvé jsme zažili Sněžku bez lidí! (vč. dlouhých kilometrových úseků Krkonoš).

• Poprvé jsem byla na Vysoké pláni

• Poprvé jsme spali v polské krkonošské boudě

A možná by se toho našlo víc. Ale tohle bohatě stačí.

A teď už hurá na trek!

DEN 1.

Z Liberce jsme odjeli před půl pátou odpoledne busem do Černého Dolu (1 přestup v Jilemnici). Mužskej si při výstupu zapomněl v buse mobil. Nebýt toho, že řidič čekal na křižovatce, šel by trek bez mobilu. Takhle si ale po pár krocích vzpomněl a otočkou se rozběhl tlouci na přední dveře, doprošujíc se vstupu do autobusu. "Tak hlavně, že jste tu nezapomněl hlavu!" smál se řidič.

Do Č. Dolu jsme přijeli asi po třech hodinách jízdy z Liberce, nabrali vodu z kohoutku u řeky (bez info o její nezávadnosti, ale nic nám nebylo) a šli hledat nocleh. Našli jsme krásné místo s výhledem na okolní kopce a moje první noc strávená pod širým nebem a hvězdami nad hlavou byla snad nejhezčí, jakou jsem na trecích dosud zažila.

Výhled z noclehu

V noci bylo okolo 13 stupňů, ale i tak jsem si radši vzala péřovku. Spala jsem jako dudek. V noci se mi zdál sen, že ležím na zemi ve spacáku a kolem mě probíhá stádo jelenů. Vůbec jsem se jich nebála a ani jeden na mě nešlápnul.

Mužskej má obecně horší spaní, takže si postavil tarp - jakože prostě "doma je doma" :). Co se zdálo jemu, nevim ...

Poprvé pod širákem

DEN 2

Budíček v půl šestý. V půl sedmý odjezd busem do Pece pod Sněžkou. Cesta necelou hodinku. V Peci zima jak ... v Peci. První lanovka jede v 8 hodin. Toužíme po pořádný ranní kávě a zjistíme, že pekařství u hlavní cesty otevírá v půl osmý. To je za pár minut. Pekařství je pidi, takže majitelka řídí provoz: "Vy pojďte dál, vy počkejte, vy jděte tudy, vy si stoupněte stranou, ať paní projde s kafíčkem, vy pojďte platit, vy jděte ven a vy si sedněte..."

Sedli jsme si na zahrádku a posnídali

Před osmou hodinou jsme vyrazili směr stanice lanovky. A přátelé - zde tkví kouzlo liduprázdné Sněžky. Podobně, jako si člověk z pouhých zpráv myslí, že jen natažením ruky přes hranice Afghánistánu o tu ruku přijde a pouhým vstupem do této země se z něj stane mleté maso a (z cestovních dokumentů vím) není to vůbec pravda, tak podobně je to - mám za to - i s Krkonošema. Každý nadává, jak se sem všichni cpou a není tu k hnutí. Jistě - i my ty návaly kdysi zažili. A proto jsme byli jak v Jiříkově vidění, když jsme u lanovky byli jediní a nahoře bylo asi 7 lidí na celý kopec. Ze Sněžky jsme odcházeli okolo půl desáté a to tam bylo asi 11 lidí. Sice byl všední den, ale taky byly prázdniny. Tím chci říct, že očividně nemusíš být nahoře už na východ slunce, jak mnozí píšou, abys zažil "Sněžku bez lidí" ...

Sestup jsme provedli po červený, kudy se má chodit jen nahoru. Ale šlo tam tak směšně málo lidu (to vidíš už zeshora), že to bylo úplně jedno.

Sestup ze Sněžky

Červená je cesta Česko-polského přátelství vedoucí zpočátku Polskem a my jsme po ní šli téměř až na konec národního parku. Ze Sněžky se dá jít po jižní modrý, ale ta vede údolím a my chtěli výhledy, který ti červená zaručí. Teda pokud nejsou mraky. A ty místy byly, protože prostě Krkonoše ...



Od Špindlerovky, kde se můžeš najíst (my šli o kus níž na Lužickou boudu, kde nebyly tak šílený ceny a která má lepší hodnocení), jdeš po krásný hřebenovce, podél který je tu a tam soustava pradávný zkamenělý lávy, která se kdysi drala z hlubin hor na povrch a později vytvořila úchvatný skaliska ...

Výhled od boudy Petrovky

Cesta přes Vysoké Kolo na Vysokou pláň

Na Vysoké pláni se ti prozměnu naskytnou fascinující výhledy z vyhlídek, na kterých mi z těch hlubin a výšin začínají koprnět nohy, takže tam moc dlouho nevydržím a kochám se radši z hlavní cestičky ...

Vysoká pláň zprvu zahalená v mlze

Po chvíli mraky odešly a naskytly se grandiózní výhledy