Po předchozí Šumavě, kterou jsme ve vlhku a souvislým mírným každodenním dešti dá se říct prolítli, a po Baltu, kde mi vyhlídková jízda podél jeho břehů na starým kole odrovnala nohu (jsem zjistila až po návratu), se mi už nikam nechtělo.

Jenže: HORY přece VOLAJÍ!

A tak nás po "dlouhých" čtyřech dnech, kdy jsem se ani nestačila zregenerovat, přemluvily Jeseníky, ať tu nedělní mužskýho službu na tamním dorostovým táboře, spojíme s prohlídkou jejich krás a že prej nebudeme litovat. Že maj co nabídnout. Že je tam čistej vzduch. A spoustu malin! A že nikdo přece neříká, že musíme zase hnát...

Nechali jsme se teda přesvědčit a odjeli do Kopřivný, kde jsme v místním ski areálu nechali na (asi jen v létě?) neplaceným parkovišti auto a hurá do lesa!

Jak milým překvapením byla nádherná nejmenovaná chajda uprostřed lesa, osamělá, toužící po společnosti! Tu jsme ji na první noc rádi poskytli. Samozřejmě jen na verandě...

Noha zatím dobrý. Druhej den jsme došli do Vrbna p. Pradědem a vychutnali si skvělou kávu v místní pěkný kavárně Caffe 113.

Cestou přes Mnichov (nemyslím okliku přes Německo) jsme měli oddych u pěkný Schnaubelovy kaple, která je zajímavá tím, že se na její výstavbu podílel (tuším roku 2012) místní prostý lid, když to tak řeknu. Navíc je hezčí, než ta původní předválečná...

Z obou stran kapličky jsou lavičky a u vstupu mříže. Otvírá se při bohoslužbách.

Po cestě z Mnichova. Vymletý koryto Černé Opavy po loňských povodních. Krajina ovšem skvostná, lesy překrásný...

Šli jsme a šli a hledali místo k dalšímu nocování. Tak, abysme druhej den měli co nejblíž k našemu nedělnímu cíli - dětskýmu táboru.

Rozlučka s posledními paprsky dne a ráno s výhledy na okolní kopce...

Noha jakž takž dobrý. Další den jsme dorazili na tábor, kde jsme využili hned několikerej luxus: kadibudky, venkovní sprchu, výbornej oběd, skvělej dezert. A ještě jsme měli smysluplný modlitby a pěkný rozhovory.

Pravej nefalšovanej tábor

Po všech objímačkách a rozlučkách jsme se vydali z tábora směr Rejvíz. V podstatě se jedná o dlouhatánskou silnici lemovanou převážně opravenýma, nebo nově postavenýma ve starým stylu, chalupama. Co chata, to ubytko. Nebo hospoda. Nebo správa místních biskupských lesů. Nebo pracovní chata přírodovědecký fakulty (už jen kvůli tý chatě by to studium za to stálo!)

Na první pohled jsou barevný motýlci možná kýč, ale mně tyhle faunový zážitky působí neskonalý potěšení. Vždycky jsem hrozně vděčná za setkání s živými tvory, který jen tak někde nepotkám. Tihle se sešli, nebo spíš slétli, na jediný louce blízko sebe.

Zleva doprava a dolů: Gonepteryx rhamni; Inachis io a Araschnia levana. Šak si to po česku vyhledáte, esi budete chtít!

Ještě jsem nezmínila, že celý Jeseníky byly pokrytý hustým porostem rodu Rubus idaeus, což - pokud bychom měli naspěch - by nás značně zdržovalo. Takhle jsme si ale mohli bezostyšně cpát papuly červenými plody bez špetky špatnýho trekařskýho svědomí a zdržet se i několik minut na jednom místě každých asi dvacet metrů...

Dnešní cesta směřovala do Jeseníku (s krátkým u), kde byl plán dokoupit jídlo a jít na další nocleh. Cesta vedla přes rozhlednu Zlatý Chlum, před jejímž kopcem jsem opustila mužskýho, že s mojí víc a víc citlivější nohou půjdu radši jinudy z kopce...