Dnes večer jsme se šli po dešti s mužským projít kolem řeky. V určitým delším úseku totální bahno.

A veliký kaluže.

Musela jsem si nějak pomoct, abych si příliš nezaprasila svý bílý tenisky. Vyhnout se tomu ale úplně nedalo. Když jsme konečně došli na tenhle chodníček, říkám spontánně mužskýmu:

"Týjo, koukni: na to, jakou hrůzou ty boty prošly, tak vůbec nejsou nijak moc zaprasený. Jen sem tam nějaká šmouha a jinak dobrý."

A hned mě napadlo: "Jako moje duše."

Řekla jsem to s úsměvem a lehkostí.

Ale myslela jsem to vážně.

Hned věděl, co mám na mysli.

Zasmál se.

A prej "tos řekla hezky".

A je to tak.

Teď už to můžu říct.

Teď už tam jsou fakt jen ty šmouhy.

I když to ve skutečnosti jsou spíš zářezy.

Který ale už nebolej.

Ale mít je v sobě budem už navždycky.

To je zákonitost každý těžký životní zkoušky.