Chystala jsem se dát jen pár hezkých fotek, napsat k tomu "Dnes na pohodu kolem řeky" a připlácnout to sem na zeď. Ale pak přišlo menší "zpestření"...

Tak si to vesele štráduju okolo řeky, že jako pohodka. A taky že jo. Dokud to závěrem trasy nelíznu kolem "alzhajmr" centra, kde už zdálky vidim kymácet se vachrlatýho dědu. Vídám ho tu poslední cca 2 tejdny, jak jde občas kolem svýho "domova". Někdy s cígem. Ale vždycky tak nějak jakž takž ŠEL. Teď ale NEŠEL. Teď stál. Podivně zkroucen. Blížím se mílovými kroky. Když tu náhle vidim pohyb v jeho nohou, jakoby užuž padal na zem. Ale anděl strážnej ho zatim drží pohromadě. Očividně oba čekaj, až budu co nejblíž.

"Dobrý den, chcete pomoct?!" ptám se "těla bez duše". Páč přesně tak děda zblízka vypadal. Takže jsem se logicky ani nedočkala odpovědi. Jen nepřítomnýho výrazu. Aby se mě třeba nebál, tak mu říkám, že mu pomůžu a dovedu ho "domů", totiž zpátky do alzhajmru.

"No, tak teď se ukaž, když jsi včera jela ty ramena a bicáky," říká mi zčistajasna anděl.

"A ty mi jako nepomůžeš?!" opáčim.

"Hele, můj úkol byl jen dědu přidržet, aby sebou neflák o zem a zamezit tak příliš velkýmu dramatu. Kapišto? A pak ti ho předat."

No, super... Chytám dědu opatrně, leč silně v podpaží a že jako půjdeme. Dědu mám v jedný ruce, nordic hůlky v druhý. Načež děda ztuhne, kolena mu klesají. Anděl voči v sloup a že takhle by to nešlo. V tu chvíli jde kolem pán se psem a košíkem jahod.

"Chcete nějak pomoct?" ptá se mě.

Vysvětluju situaci a že musíme dědu odvést tady do toho baráku (ukážu na alzhajmr). Já z jedný strany, muž se psem a jahodama z druhý. NIC. Stařík tuhne jak beton, a tím se stává těžší a těžší i pro moje ze včerejšího tréninku nabušený ruce.

Hodim vočko na anděla, ale ten jen pokrčí ramenama a dá najevo, že si musíme teď už vážně poradit sami.

"No, takhle to asi nepůjde," říká pán se psem a jahodama.

"No jo, posadíme ho a já tu s nim počkám..."

"...a já tam pro někoho dojdu."

Ok.

Děda na asfaltu, hole na zemi. Po vteřině mu ochabujou záda, tak si stoupnu za něj a opřu mu je o mý nohy. Kouknu zase na anděla, ale ten se dívá úplně jinam a dělá jakoby tam ani nebyl.

Staříkovo tělo znovu těžkne a ve svalový křeči překonává sílu mých nohou. Budu ho muset položit na zem.

Začíná zavírat oči.

COŽE??!!

POČKAT!!

ON SNAD UMÍRÁ??!!

"Anděli!!!"

Ale ten jen zívne.

"Přece mě v tom tady nenecháš?!" A kde jsou vůbec všichni ostatní? Proč jim to tak trvá?

Rychle dávám dědovi pod hlavu svůj svetřík omotanej kolem pasu. To je málo. Příliš zakloněná hlava! Tak ještě ledvinku! To už by šlo.

"Haló, pane, neumírejte! Slyšíte mě?!"

Přichází obava, zda nejde o pozvolnou zástavu srdce. A tak zatimco mu sahám na krční tepnu (UF! Tep je soustavně v normálu), mozek ve vteřině oprašuje starodávný zbytky znalostí o resuscitaci...

Staříkovo tělo se pomalu uvolňuje. Pozvolna dýchá. Není to předsmrtečný zpomalení dechu?! Tep je ale furt stejnej. Občas pleskám staříka po tvářích, abych udržela kontakt. Otvírá oči. Zas je zavře.

Okolo jde mladá matka s kočárkem. Vyděšeně se ptá, jestli chci pomoct. Říkám, že už ne, že už se na tom pracuje. Po chvilce okolo projíždí auto na parkoviště. Z okýnka překvapený pohledy. Odběhnu za roh, abych zjistila, jestli už někdo doprčic jde. Nějak jim to trvá! Pán se psem a jahodama na mě volá, že byl nadlidskej úkol se na někoho dozvonit. No jo. Sobota. A jako všude málo personálu. Běžím zpátky k dědovi. Zdálky vypadá jak rozplácnutá mrtvola. A ty moje hole podél jeho těla navrch k tomu...

A už jde za mnou pán se psem a s jahodami. A za ním dvě sestry s pojízdným křeslem. Přicházejí s tím, že je to obvyklá rutina. Něco jako když se na stůl vysypou drobky a ty je jdeš jen sklidit. Betonovýho dědu nakládáme ve čtyřech na křeslo. Ještě naposled kouknu, kde je anděl. Ten dává palec nahoru a odchází. Sestry děkujou. My říkáme, že není zač. Taky odcházíme. Pán se psem a jahodami jde stejným směrem jako já.

Společný ticho prolamuju dotazem, za kolik že jsou ty jahody.

"Za stopade."

"Dvě kila?"

"Jo jo, dvě kila. A jsou moc dobrý. Sladký. Vemte si," podáva mi košík zbarvenej do ruda.

"No to já neodolám!" říkám s úsměvem. A ze slušnosti si místo osmi jahod beru alespoň jednu.

"Máte pravdu - jsou výborný!"