Dneska jsem byla poprvý na thajský masáži a jsem moc ráda, že jsem to přežila. Objednala jsem se na ni zčistajasna včera v rámci Týdne Regenerace, kterej právě teďka probíhá v mý hlavě a na mým těle. "Jen doufám, že to nebude žádný šimrání..." říkám včera, a ještě dneska, s povzdechem mužskýmu. "...že mě ta drobná thajská masérka neodbyde a ucejtim pořádný tlaky."

Že něco takovýho existuje v Těšíně, pro mě bylo překvápkem. Stejně jako místo, kde se tahle Oáza nachází. Já bych tomuhle místu ale dala rozhodně jinej název. Páč v oáze očekáváš klid a pohodu...

Na druhou stranu bych se vůbec nebála sem poslat i mužskýho. Žádnou sexy masérku jsem tu totiž nepotkala. A to, co jsem zažila na svým těle, bych mu mile ráda dopřála. Zejména po nějaký nepříjemný manželský hádce...

Klaustrofobiky bych tam ale třeba neposlala. Páč před vstupem do baráku musíš projít asi metr třicet širokou a dvacet metrů dlouhou cestičkou mezi dvěma vysokými činžáky a když vlezeš do chodby, narazíš vpravo na zamčený mříže, takže nezbejvá než sejít dolů do suterénu, kde už alespoň na dveřích visí malá cedulka "Oáza" (radši ji odteď dávám do uvozovek).

"Vy ste na ty sáda a šiji?" Ujišťuje se o 1,5 hlavy menší paní. Odpovídám, že jo.

"A můžu platit kartou?" dojde mi po pár vteřinách. Nemůžu. Volá šéfovi, co s tim, páč u sebe nemám ani mobil. Dá mi šéfa k uchu. Domluvíme se, že mu to pošlu z domova.

"Ták, mušete si jit svleknout a lehnout". Poslechnu. Za chvilku přijde i Thajka a hodí přeze mě deku či co. A nevim proč, začíná mi mačkat chodidla. Přes tu deku. Mám ji říct, že se spletla, že mi má přece masírovat záda? Ale, co když je to jen nějaká "předehra?" A tak neříkám nic. Po chvilce opouští chodidla a doslova mi rukama začíná drtit lejtka. Pak zadní stranu stehen. Ta má ale sílu! Ale co ty záda? Mám ji to už radši říct, nebo ne? Než si to promyslím, už je na mně všema čtyřma a chodí mi po těle jak pes! Co pes - medvěd! Rychle mi dochází, že týhle drtičce lidských kostí musím ihned přizpůsobit dýchání, jinak se udusim. S každým jejím pohybem se mi totiž hrudní koš s plícema a krk s hrtanem nelítostně přimáčknou k lehátku, takže nadechnout se v ten moment vzbuzovalo dojem posledních vteřin života zaklíněná v lisovacím stroji. Takže tlak-výdech, uvolnění sevření-rychle se nadechnout! Deka na mém těle asi měla sloužit jen k počátečnímu zahřátí, páč už ze mě letí pryč. Thajka bere do ruky olej a už to jede jak po másle. Teď už to bude mírnější, říkám si. Když mi už hezky přiměřeně jezdí rukama sem a tam po kůži... CHA CHA! Po chvíli místo dlaní zapojí lokty a začínám mít pocit, že mi chce do zad vyrýt z každý strany koleje pro trolejbus. V jednu chvíli to už nevydržím a trochu zasténám jakože mírnou bolestí. "Je pardon!" vyjekne Thajka a snaží se zmírnit svoji prácičku. Moc se jí to ale nedaří. Já se to však snažim vydržet. Pak mi normálně několika ranama zmlátí záda a mě napadne, jestli jí tajně nevolal mužskej, aby mě tady v tý mučírně nešetřili.

Thajka se vydává zmasírovat mi každou paži zvlášť. Na jejím konci mi bez dovolení prokřupe prsty jeden po druhým, načež udělá závěrečnej ohyb všech prstů naráz, což v duchu doprovázim modlitbou, aby mě Bůh ochránil od zlomeniny malíčků. Podařilo se. Možná vás už ani nepřekvapí, že po závěrečný masáži, během který jsem ležela asi 10 minut na zádech, mi bez upozornění nazdvihla hlavu a rychlým hmatem mi ji stočila na stranu způsobem, jakým se v akčních filmech protivníkům láme zezadu vaz.

"KŘUP, KŘup, křup!!!" ozve se.

Prosím, ať neumřu! A než se naděju, tak druhá strana to samý!

Pak následovala za odměnu, že jsem ani necekla, masáž hlavy. To mě trochu zklidnilo a postupně se zpomalil i srdeční tep, takže infarkt už mi nehrozil.

Pak už jen pár symbolických tahů přes čelíčko a "Hotofo pani!"

Vstávám z lůžka jak po opici a jdu se oblíknout. Dopotácím se do chodbičky, jakž takž se obuju a s poděkováním se loučím. Venku zjišťuju, že se přes to týrání vlastně cítím nějak lehce a svěže, i když podnapile. Jenže to, co uvidím doma po návratu v zrcadle mě vyděsí: přes obě tváře dva dlouhý otlaky od otvoru v masážním lehátku z toho, jak jsem byla lisovaná zaživa. Celý to vypadá jak brutální jizvy po boji. A navrh mastný vlasy od oleje. A takhle jsem šla přes město.

Úplnej Jacques de Peyrac (akorát že na druhou!) na útěku. Ale myslím, že se tam zase někdy vrátim....