Já si myslim, že za výkon uplynulejch čtyř dnů bych měla dostat medaili. Tu mi ale nikdo nedá, tak si ji - jako dycky - budu muset vyrobit sama. A je úplně fuk, že skoro dva dny z toho zabrala cesta, páč jakmile jsem ve čtvrtek v Písku vystoupila z autobusu (což beru jako startovní čáru), tak jsem se v podstatě krom spánku a ranní poklidný rutiny nezastavila až do týhle chvíle, kdy jedu vlakem a mám čas i chuť to zrekapitulovat.

Cesta z Těšína do Písku a první ranní kávička s výhledem na Písecké hory (to je název, proto velké P) a na naši bývalou zahradu. A taky na základku, kam naši kluci chodili...

No hele, bylo to výživný. Začlo to tim, že Ju napadlo jet navštívit svýho NEJ kámoše/souseda do jeho rodnýho Písku, když jsou v Těšíně ty jarňáky. Fsufka: víš co je ftipný? Že jsme se každej z nás narodil v jiným městě. Teda já a mužskej v Liberci. Starší Jo ve Frýdlantu v Č., Ju v Písku a v Těšíně se nám už nejspíš (teda doufám) nikdo nenarodí. No nic. To nikoho nezajímá. Takže zpátky k píseckýmu maratonu. A tak říkám jako proč ne? A tak jsme jeli. Ju spal u kámoše a nejvíc pohostinnejch sousedů na světě, kde se sice nemyl, zuby si čistil jen večer, ale aspoň tam něco pojedl a semtam vypil, jinak pařili na pc a jednou šli ven. Teda 2x. Podruhý sice jen na zahradu, ale to byla povinnost. Vždyť tam Ju se svým kámošem/sousedem a dalšíma z baráku strávil 80% svýho dětství. Já spala v útulný místnosti ve sborovým domě, běhala od jedný návštěvy ke druhý a všude dokolečka trpělivě odpovídala na stejný dotazy a vyprávěla stejnej příběh o tom, jak se nám vede, jak žijem a co je u nás novýho. Kohosi napadlo, že by bejvalo bylo praktičtější nosit s sebou nahrávku, tu položit na stůl, dát si nohy vedle ní a v klidu popíjet čaj, zatimco si hostitelé poslechnou mý vyprávění. To mě nenapadlo, no tak kdyžtak příště. Ale já taky nebyla furt zavřená někde v místnosti u lidí. V jeden moment jsem se třeba sebrala a šla na dvě hodiny a dvanáct kiláků do Píseckých hor.

Vejletík do místních lesů nad Pískem...

Tady jsem teda s prvním dotekem podrážek s hlínou píseckých lesů pocítila hluboký dojetí. Vždyť to byly moje častý osamocený modlitební trasy anebo jsem sem prostě zdrhla před vírem velko(malo)města a občas špatným ovzduším. A tak jdu od studánky v lese po silnici a koho nevidim! Naproti mě jediný dvě osoby za celou prochajdu - starý dobrý Welszarovi! "Jeeee!!" halekám se smíchem a čepicí na hlavě už zdálky a oni málem infarkt. Řeknu ti teď jednu věc, která je pro Písek typická - stačí, abys vylezl z baráku na chodník a krapet popošel a už potkáváš známý tváře. No jo! Ale že je potkám i zčistajasna v lese, to bylo fakt nečekaný, i když teď už vim, že čekat můžu i tohle. Jinak, ať už jsem se vydala na návštěvu/setkání k těm anebo tamtěm, pokaždý jsem cestou potkala někoho známýho.

HODNEJ DĚDA A DIVNEJ ŠEDESÁTNÍK

Jak jsem šla do těch lesů, šel naproti mně důchodce o berlích, táhnouce za ruku starobní vozík. A prej na mě: "No to je hezká holka!" Já na to s úsměvem Děkuju a pádila jsem vpřed. Pak jdu z lesů po dvou hoďkách dolů, on naproti mě z města a zas prej:

"Krásnej den přeju! A dávejte na sebe pozor, ať vás zase příště potkám!" Já na to zas s úsměvem Děkuju a Jo jo jo a říkám si, to je ale pěkný písecký přivítání! Jenže jako má každá mince dvě strany, tak i každý město milý i divný lidi. A proto jsme s Evou v předvečer mýho návratu potkaly na mostě v centru Písku týpka, jehož jsme pro jistotu svěřily do rukou zákona. To bylo tak. Z picérky jsme se šly ještě projít. Bylo asi devět a tma jak v pytli. Což o to. Na historickým mostě cosi svítilo. A Eva si tam mermomocí chtěla udělat fotku. Najednou ze tmy vyjde chlap, nohy šejdrem a zmatenou řečí povídá cosi o tom, že tady je to nebezpečný. No ale pomalu šel dál, tak co by. Pak ale otočka a ze tmy divnej hlas:

"Ale já vás ochráním..." a zpoza bundy vytách nůž jak k.áva s 30 cm čepelí. My asi 2,5 m od něj a řeknu ti, že ne ten chlap, ale pohled na ten vztyčenej nůž ve mně probudil strach a mírnej třas a s Evou jsme se rozeběhly opačným směrem. Evě to nedalo a v roli medvědice s mládětem na něj z bezpečný vzdálenosti volá:

"Máme na vás snad zavolat policajty?!" Zda u toho hrozila i pěstí a cenila zuby, nevim.

Chlapík na to: "To JÁ jsem policajt!" Evu tohle podnapilý tvrzení vůbec nepřesvědčilo a těm pravým nefalšovaným poldům stejně brnkla. Protože prej: "Vem si, co kdyby potkal cestou mladou holku, a ta se nedokázala bránit?!"

Tím mě vyvedla z mojí ubohý sobecký sebezáchrany, takže jsem řekla ok, zavolej policii. Ale řekni jim, že nás v podstatě neohrožoval. Dopadlo to tak, že nám poldové asi v půl 10 večer volali, že ho dle našich indicií čapli, zabavili mu ten obří nůž a dali mu pokutu (chudák chlapík, asi nás chtěl vopravdu jen "chránit"). No a to bylo takový rozloučení s Pískem v netradičním duchu. Trochu thriller, ale zlý sny jsme z toho ani jedna neměla.

Já a Eva v picérce těsně před možnou "smrtí podříznutím místním hrdlořezem". Je jasný, že by to byla krásná poslední vzpomínka našich životů... :D

Dnešek jsem ještě s Ju zakončila návštěvou ranní bohoslužby, kde jsem pověděla pár slov na uvítanou i na rozloučenou zároveň a Ju viděl pohromadě svoji starou bandu kámošů.

A tim bych to uzavřela, páč je to už dlouhý skoro jako celej ten píseckej maraton!

Tak čaaau a jeďte se občas podívat na místa, kde jste strávili spoustu let nebo aspoň trochu víc času, abyste pochopili, jak zvláštní je to pocit chodit po starých dobrých cestách, kdy se vám na každým kroku vybaví úryvky zpomínek, na který vaše mysl i srdce nikdy nezapomene.