Krom toho, že je Šikmý kostel reálnou stavbou, pohled na níž se mi naskytl dosud jen jedinkrát, navíc zběžně z okénka auta, je to tak trochu povinná četba bydlíte-li na Slezsku. První díl jsem dostala k Vánocům. Sice už v jižních Čechách, ale začala jsem ho číst asi před měsícem. Druhý jsem dočetla před pár dny a třetí zatím netrpělivě čeká na parapetu...

Vzít v potaz první, ze všech tří dílů nejútlejší knihu, lze vcelku lehce, vrháte-li se do čtení po delší pauze jako já. Až když jsem si uvědomila, že vznikají další dva díly (přičemž druhý mi byl prozměnu darován k narozeninám) evokující tloušťkou Vojnu a mír, jsem četbu stále odkládala. Donekonečna to ale nejde. Takže musel přijít den D; první den prvního listu prvního dílu románu Šikmý kostel. Navzdory některým varováním, že jde o velice drsný popis byť dávných, ale místy stále dosud živých událostí, zvítězila zvědavost podporována pozitivním ohlasem čtenářů v mém okolí, zajímavým rozhovorem s autorkou v nejmenovaném časopise, a především jejím zapálením pro věc. Ale ještě více na mě zapůsobila skutečnost, že se prý současní obyvatelé Karviné a okolí a jiní pamětníci v knize popisovaných dějů prý jakoby znovu ocitli v dnes již zmizelých ulicích, domech, dolech a hospodách, a nad tento hluboký návrat do minulosti prý mnozí přehodnocovali tehdejší dobu, došli k novým uvědoměním, pochopením a kdoví, možná i odpuštěním. Zkrátka k jednomu velkému Návratu ke svým předkům a porozumění jejich víře, hodnotám i prioritám. A to včetně všeho dobrého i zlého, co bylo pro to období příznačné. A pokud se něco takového stane, totiž pokud se něco takového nějakému autorovi příběhu podaří, myslím, že se v určitém slova smyslu stává prorokem. Nemusí být hned s velkým P. Stačí, že dokáže vrátit důstojnost, vztah k rodovým kořenům, lásku k tvrdě poznamenané domovině a poukázat na to nejdůležitější v rámci daného: lidství a touhu po dobru. Zkrátka prorok ani ne tak duchovní, jako ryze lidský, jemuž samotnému záleží na místě, kde se děj odehrává a sám má touhu po uzdravení starých ran a osvobození od pradávných křivd. A to má význam nejen při obrácení se do minulosti, ale - zákonitě! - se to přelévá do současnosti a má tudíž silnou tendenci ovlivnit i budoucnost (do jaké míry je už otázkou otevřenosti, upřímnosti a snahy o porozumění každého, koho se takové téma do/týká).

Toho všeho si na autorce nesmírně cením, a to nejsem zdejší rodák.

Co se týká textu jako takového, všimla jsem si jedné charakteristické autorčiny časté záliby, kdy krátce po představení každého nového úryvku děje navrací retrospektivně postavu do minulosti, aby vyhloubila její dosud neodkrytý příběh, který si podkopává cestičku pod povrchem, a následně se vine po jedné až dvou stranách knihy, dokud se daná postava opět nevynoří na světlo přítomného okamžiku, aby čtenář pochopil, proč se příběh nachází právě tam, kde nyní je.

Další autorčin rukopis může pozorný čtenář najít v opakování vět i souvětí, které jsou od sebe daleko někdy na vzdálenost několika listů, někdy začátku a konce kapitoly, někdy i dvou samostatných knih, vlastně se jejich vzdálenost od prvního dílu postupně vzdalovala. A čím delší vzdálenost, tím více to působilo dojmem, jakoby si autorka chtěla usnadnit práci s popisem podobné situace. Naopak v kratší vzdálenosti takové repete podtrhovalo důležitost okamžiku. Není to ovšem u autorky častý jev, jako spíše decentní okořenění textu.

Na autorce oceňuji jednu věc, kterou lze vnímat dvěma způsoby: buď jako velké zjednodušení, anebo umně propracovaný záměr. A tím je příznačná stručnost, až strohost, s jakou popisuje ty nejdrsnější události, kvůli kterým by v ledasjakém jiném románu člověk možná musel knihu na chvíli odložit. Ať už šlo o domácí násilí a ponížení, o zhrzené city, národnostní nenávist, znásilnění ruským vojákem nebo odebrání vlastního dítěte v koncentračním táboře, za sebe a svou citlivou duši mohu říci, že je to velice snesitelné čtení a že to, co mi zpočátku připadalo příliš zjednodušené a kde jsem postrádala výrazné emoce, jsem později ocenila jako velmi inteligentní způsob nezahltit čtenáře dramatičností a hrůzou, a namísto toho ho stále v jednom a témž pevném duchu vést příběhem dál bez zbytečných vyhrocení. To dokazuje i tím, že v pravý čas utne vyprávění, v němž se čtenář dozví to nejpodstatnější a přechází k dalšímu ději s dalšími postavami (možná proto dokázala rozvrhnout děj tří knih do tolika různých osudů konkrétních lidí, jejichž jména jsou mnohdy samotným názvem kapitoly).

Autorka tím ukazuje, že ji nejde o přílišnou dramatizaci popisovaných událostí jako o komplexní vhled do historie pootevřenými okny životů jednotlivců, jejichž hlavním úkolem je vést čtenáře vyhlídkovou jízdou na téma Jak to tehdy všechno bylo, aniž by musel překonávat extrémní výškové (citové) profily.

Jsem si téměř jistá, že tuto formu autorka zvolila i s ohledem na samotné pamětníky, kteří ji během let poskytovali klíče od vlastní minulosti. Zvolila zkrátka velmi citlivou formu vyprávění, která přesto dokáže čtenáře vnést do starých časů způsobem, jakoby se v nich sám ocitl.

Snad se v podobném duchu bude nést i díl třetí, ačkoli o něm jsem slyšela, že je drsnější, než ty předchozí. Nárok by každopádně měl: správná trilogie přece musí gradovat! Ale to se už nechám sama překvapit.