Tak jsem šla po dlouhý době do sebe a dala si za úkol poslat zase pár vět do světa, než nastane další "výročí". Čeho? Tý operace přece. Byl to ten babílétovej dvacátej pátej říjen a hop - jsou to už dva roky. Ale slavit výročí operace, a ještě takovýhle, a navíc za těch hlubokodepresivních okolností? Nevím. Když už, tak slavit ukončení léčby leda. Jenže já, ani mí nejbližší bližní, nejsme moc slavící typy. A už vůbec si nepotrpíme na datumy. A možná proto tak nějak slavím průběžně. To uzdravení, to vysvobození, tu vzácnou normálnost, kterou kolikrát z vlastní rozmazlenosti považujeme za prachobyčejnou všednost. Ale neměla by se ta všednost psát náhodou s velkým V? A nezasloužil by si ten každodenní prach taky trochu úcty? Určitě jo! Proč vlastně máme tak vrytý pod kůží, že množství opakujících se a téměř denně na oči jdoucích zážitků je něco, co ani nestojí za zmínku? A že je nutný usilovat o extra Zážitky? A že když ta možnost není, tak je něco hodně špatně?

Nejsme roboti. To je jasný. Proto tak jako tak žádnej den nikdy nebude úplně stejnej jako ten předchozí, ani ten následující. A když jo, když to tak člověku začne dlouhodobě připadat, má tři možnosti: buď se zastaví a pohne s tím, nebo si uvědomí, že právě v tom je jeho klid a bezpečí, anebo se s tím holt bude muset smířit. Ta třetí možnost je asi nejhorší, i když to hodně záleží na tom, jak dopadne to první rozhodnutí. To druhý naproti tomu není vůbec špatný, pokud tím neškodí dalším okolo.

A všimli jste si, že mi myšlenky sešly z předem značený trasy (tak jako moje nohy dneska kus cestou z Lysý hory)?

Stejně jako bůhvíproč se mi dneska kamenitou cestou do kopce zčistajasna vybavilo, jak jsem byla v několika dnech během nemoci na Ju zlá (kvůli vlastní bezmoci) a z tý představy se mi draly slzy do očí. "Prosím tě, nech to bejt," říkám sama sobě. "Jelas na vejlet vyvětrat si hlavu, nasát čerstvej vzduch a teď se chceš během túry vracet k věcem, který jsou už dávno pryč?!" A rázem jsem přepnula na nějakej veselejší kanál. V tomhle přepínání se už nějakou dobu trochu i trénuju. To se musí naučit každej, kdo chce hezky žít.

A tak si nad všema neradostnejma vzpomínkama, který pořád tu a tam prosakujou skrz tu krásnou Všednodennost, pobrečím až později. Až bude nějaká k tomu rozumná chvíle, až to bude opravdu užitečný, dám tomu volnost. Zahodit je nechci, ani nemůžu. Jsou vzácnou a neoddělitelnou součástí mýho života. Vzácnou proto, že v nich se mnou byl Bůh. I když to bylo k pláči. A já teď brečet nechci. Až budu chtít, vědomě zvednu stavidla a nechám si nitro pročistit řekou bolestných vzpomínek. Teď ale ne.

Teď chci hezky žít.

Teď chodí Ju na kroužky, Jo na střední, mužskej do práce a já do lesa.

Vzácná prachobyčejná Všednodennost.