Tereza Kymlová

A budete jen koukat, nebo i číst?

ORLICKÝ HORY SURVIVAL

1. 7. 2024

(psáno zcela začerstva ještě cestou vlakem do Těšína)

Tropy. Vichr. Bouře. Mlha.

Tyhle z bezpečí domova celkem snesitelný živly nám výrazně "pomohly" zkrátit pětidenní plán na pouhý tři dny. A to čistě proto, že se po tom všem v předpovědi slunce ne a ne ukázat, tak mi řekni, jak a kde bysme ty všechny mokrý věci sušili? Jedině navlečený na vlastním zhruba 36 stupňovým lidským topení, ale to se nám teda nechtělo. Zvlášť, když ještě včera bylo třicet a dneska ráno 15 st.

"Trochu mi chybí domov," říká v péřovým spacáku zakuklenej Ju poté, co jsme se včera skrz bouři, ohromný deštisko a lesní cestu proměněnou v brutus řeku vyšplhali do kopce na Vrchmezí, kde nás už jak pejsek v boudě netrpělivě vyhlížel předběhnuvší Jo.

Já si říkala, co že tak najednou zmizel. To ten Aladin, kterýho cestou nonstop sledoval, a díky tomu jsme ty nejhorší chvíle přečkali tu v hospodě, tu pod přístřeškem a vycházelo to fakt na minutu přesně...

Jenže tomuhle se už vyhnout prostě nedalo. Tahle bouda byla pro úkryt před tím ďasem jak luxury hotel a museli jsme tam dojít tak jako tak. Sucho, spousta prostoru, stůl a lavice. A teď všechno svlíknout a fofrem náhradní oděv na sebe! A pak hurá na jakž takž vysoušení bot rychleschnoucíma ručníkama a tohle několikrát za sebou. A taky si pomoct toaleťákem, když s sebou teda nenosíš ty noviny nebo reklamní letáky. Vlněný ponožky best on the trip! Mokrý je vyždímeš, provětráš, mokrý natáhneš. Nestudí a tělo ti je časem vyhřeje. Do spacáku jedny suchý teplejší a vysmáto. Haha!

Trochu na přeskáčku: cesta na Vrchmezí a tamní luxury hotel...