Tohle prostě nešlo odmítnout. Když s tebou (matkou!) chce jet skoro plnoletej habán na trek, místo se školou na turisťák (to by prej byla nuda), tak musíš něco naplánovat, i kdyby trakaře padaly. A tak jsem putovala po mapě, až padlo rozhodnutí na Karpaty. Nikdy jsem v nich nebyla a nejsou zas tak vzdálený od Těšína.

1. DEN

Hned na počátku cesty ve vlaku přišlo malý "prorocký vlnění", jak říkám drobným situacím, kdy jedna potvrzuje druhou. "Kdy už budeme vystupovat?" ptám se synátora. "Až zazvoní zvonec a pohádky bude konec," říká. Taková pitomost! No ale když v dalším vlaku RJ otevřeš jejich časopis, kde jsou zrovna hlavní téma český dálkový treky a na první straně je citace "A zazvonil zvonec a pohádky je konec," tak už ti to tak blbý nepřipadá, protože se tu najednou spojí dvě věci (trek a tahle zvláštní věta) a ty prostě VÍŠ, že je to znamení, že jedeš správným směrem ve správnej čas a že Bůh, kterej je v Nebi, je s tebou v Duchu prostě Všude. (Víš to sice vždycky, ale On ti to rád připomene). A taky, že tahle cesta bude pohádka a jako v každý, tak i v týhle, nebude nouze o drama!

Náš start začal ve Valašských Příkazech a už zdejší průvodčí ve vlaku svým přátelským úsměvem, vtipkováním s cestujícíma, jakoby každýho osobně znal, dával tušit jinej kraj. Kraj, kde prý žijou "strašně milý lidi", jak pořád čtu na socsítích. Z vlaku nás průvodčí vyprovodil slovy: "Tak se opatrujte, lidičky!" a před námi byl první výstup na začátek Bílých Karpat s cílem na Slovensku v místě Brezová, kaplnka nad Vršatským Podhradím - ráj pro nocleh. Studánka, koryto s vodou, lavičky, přístřešek i krásná (mokrá!) louka, na který jsem si záhy postavila svůj úplně novej, ještě nevyzkoušenej, tarp. Ten jsem si ráno sbalila navlhlej a nazítří bleskově vysušila během přestávky po cestě.

Brezová, kaplnka (SK)

Předešlý dny tady v těch končinách strašně lilo, což vyústilo i v povodně ve Valašských Kloboucích, a proto i v horách bylo vody habaděj, což bylo plus ohledně zdrojů vody k pití, ale menší minus při chůzi mokrýma loukama a především rozbahněnýma lesníma cestama, což občas zdržovalo. My jsme ale neměli kam spěchat (kromě posledního dne!), na každej den jsem naplánovala vzdálenosti na 15 až 22 km. Byl to můj teprve druhej trek s přespáním venku (když nepočítám raný dětství) a nechtěla jsem se zrasit, ale užít si to. Karpaty nasáklý vodou nám ale mokrý boty kompenzovaly všudypřítomnou vůní z lučních bylin a květů, což bylo tuze relaxační! A nádherný výhledy nás díky střídavě zalesněný krajině provázely už od prvního dne.

2. DEN

Od Brezový jsme se vydali po červený (Stezka Českem) k Vlárskýmu průsmyku. Nechtělo se mi jít od průsmyku po červený přes Slovensko a plánovala jsem to vzít přes Svatýho Štěpána, kde doplníme v krámě menší zásoby jídla a vrátíme se do hor. A přestože jsem před odjezdem obvolala otvíračky stěžejních hospod kvůli jídlu (asi dvě tři), nenapadlo mě volat i do obchodů (na info v mapy.cz se v tomhle ohledu na stoprdo spolehnout nedá, takže je lepší volat všude tam, kde to pokládáš za hodně důležitý). A tak jsme se až v průsmyku dozvěděli, že nejbližší obchod zůstal funkční už jen v Bylnici. Tam jsme radši sjeli busem. Už jen proto, že v těch dnech bylo děsný vedro a do průsmyku jsme šli dlouho po asfaltovým pekle. V Bylnici nás čekal první "Boží Dárek": v místní pivnici, kde jsme si chtěli dát pořádný jídlo, normálně prej nevařej, a navíc jim tam po dopolední akci zbyla jediná pizza! Ta ovšem byla dostatečně velká, takže nás parádně nasytila.

Z Bylnice jsme se vydali po modrý na Javorník, což bylo další asfaltový peklo! Pak už se šlo jen a jen lesem a vděčnost za chládek způsobovala lhostejnost k rozbahněným cestám. Cíl dnešního dne: Na Koncích. Lavičky, přístřešek, ohniště a studánka asi 10 minut cesty.

Na Koncích, nocleh...

3. DEN

Ráno jsme si udělali výbornou kaši z pytlíku (která sama o sobě výborná zrovna není) doplněnou o sušený rozinky, brusinky, chia semínka, slunečnici a hořkou čokoládu. To jsme jedli každý ráno. Zalije se to horkou vodou a čau párky. Dobrota. Já i syn jsme navíc zvyklí jíst přes noc namočený vločky v mlíce na sladko každý ráno, takže pro nás oukej.

Naše kaše

Po snídani jsme se sbalili, vodu ze studánky doplnili už večer, tak jsme rovnou odtud vyrazili po žlutý směr Žítková. Tím jsme opustili Stezku Českem, která jí ze severu obchází. A teď další "Boží Dáreček": Po cestě jsem zjistila, že nemám svůj krásnej dřevěnej hrneček na kafíčko, kterej byl úplně novej a taková stylovka na trek asi za sedm stovek... Pověsila jsem ho večer na strom a ráno na něj zapomněla! Ale - měla jsem díky Bohu (ne)náhodou fotku z tohoto místa, kde byl dobře vidět hrnek visící na stromě!

Nikdy nevěš hrnek na strom...

Hned mě napadlo dát to do 4 cestovatelských FB skupin, načež mi zanedlouho napsala jistá paní, že bydlí v nedaleký vesnici a může mi tam pro hrneček zajet! Některý lidi jsou prostě úplně skvělý a úžasný!! Tak se i stalo a večer už jsem měla v messengeru fotku s hrnkem v ruce jeho zachránkyně, která mi ho poslala Zásilkovnou domů...

Žítková. Ta má teda fakt svý nepopsatelný kouzlo. Nádherný výhledy do údolí, malebný domečky s vyřezáváním a malbami kolem oken, lidma s kosama na polích a prostě taková venkovská idyla. Jen to hrozný horko!

Žítková

Skrz Žítkovou jsme šli po modrý a pak po místní NS Okolo Hrozenka, po který jsme došli do Starýho Hrozenkova a tady si chtěli v hospodě u hlavní silnice dát pořádný jídlo. Ale taky tu nevařili. Měli jen pizzy, ale my chtěli maso! Naštěstí měli chlazený kuřecí křídla, a na ty jsme se vrhli holýma rukama. Já ovocný birelly normálně nepiju, ale tady měli točenej, a ten jsem pila prvně v životě a vryl se mi ne do paměti, ale přímo vsáknul do morku kostí, takže jsem při dalším putování v horku měla neustále před očima ten studenej půllitr, dokud jsem si na další chatě nedala další! A to už bylo na krásný chatě Janě nad Mikulčiným vrchem, kde jsem si dala luxusní borůvkový knedlajze asi s půl kilem máku navrch a synek měl halušky jak z francouzský (pardon - slovenský) nóbl restaurace.

Oběd na chatě Janě a cestou z chaty

Naházeli jsme to do sebe a šli přes Lopenický sedlo do Lopeníku. Když jsme tam došli, nevěděli jsme, kde složit hlavu. Nějak jsme zvládli nachodit víc kilometrů, než jsme plánovali, takže původní nocleh jsme přešli a šli dál s tím, že to prostě cestou někde zapíchnem. Jenže v Lopeníku nebylo nic kloudnýho! Snad hodinu a půl jsme v okolí vesnice hledali hezkej vhodnej flek. Já už byla děsně utahaná, takže i dost nanervy. Nakonec jsme našli nad vesnicí v lese pěkný plácky, a tak tam postavili stany. O půlnoci mě ale probudil strašlivej vichr, kterej nakláněl horní třetiny vysokých stromů nad námi tak, že jsem se bála, aby na nás nespadla nějaká větev!

Ještě večer nic nenasvědčovalo pozdějšímu dramatu

Nejdřív jsem rozepnula tarp, abych se podívala ven do tmy. No to byla hrůza! Všude kolem totální tma a vichřice, která ale u země nebyla tak moc cítit. Vlastně jsme před ní těmi stromy byli chráněný, jenže ten ohlušující zvuk a riziko pádu! Rychle jsem zavřela tarp a začala se modlit za ochranu. Strach a pocit zodpovědnosti (nakonec spíš malá víra v Boží ochranu?) mě přiměli vylézt s čelovkou ven a jít probudit synátora. Ten spal jak dudek!!! Totiž jak Ježíš na Genezaretským jezeře při bouři! Chvíli jsem s ním lomcovala a když se probral a já mu nastínila situaci, první, co řekl, bylo: "Tak se modli..." a chtěl spát dál!!

Ale já srabík největší (a přece "zodpovědná matka" po....ná až za ušima) jsem zavelela, že už jsem se modlila, ale že je to tu nebezpečný a musíme se rychle sbalit a odstěhovat se na autobusovou zastávku. Já byla sbalená za pět sekund, ale synek se balil pohodička, jak kdyby odcházel z večerní pláže! "Já ti pomůžu..." říkám a už házím jeho věci ke mně. Když jsme přišli na zastávku, zničehonic tam přišli na návštěvu dva koně. O půlnoci. Ještěže kolem nic rychlýho nejelo. Doufám, že nepůjdou dovnitř, tady bydlíme my! Zahleděli se na nás a odešli. Možná vichr zbořil ohradu, a tak se šli projít? Kdoví. Zastávka á la domeček, takže jsme si pěkně ustlali na zemi, i když v noci toho naspali jak šafránu. Hukot vichru víc nedovolil, a i když jsem chvílema myslela, že odlítne i dřevěná střecha zastávky, cítila jsem se tu víc v bezpečí než v lese.

4. DEN

Jakoby ta noční katastrofa a nedostatek spánku nebylo málo, synátor pojal zrána úmysl, že si původně pětidenní trip zkrátíme na čtyřdenní, páč "do cíle je to přece už jen 8 hodin." Říká 17ti letej člověk. No to je sice hezký, ale to je na mě trochu moc! Je to přes 35 km, a to jsem nikdy v životě v kuse nešla! Prej 'to dáš'!

A tak jsme vyšli z Lopeníka a v lese se napojili na červenou Stezku Českem. Když jsme došli k rozhledně Obecnice, zařekla jsem se, že příště si ty spaní naplánuju na krásných místech s výhledem (jako je třeba Obecnice!) a budu si za tím skalopevně stát, i kdybych měla na místě trčet už od pěti. Jen nevím, jestli by nás odtud třeba takovej vichr neodfoukl do údolí...

Obecnice a náš oběd cestou k ní

Po červený jsme šli až ke Kamenné boudě a odtud po žlutý přes Vápenky, Novou Lhotu až do Javorníku. Cesta to byla v tom horku fakt šílená, ale dala jsem to bez újmy, když nepočítám spálený ramena. Po vstupu do vesnice se proti mně dokonce rozeběhl středně velkej naštvanej pes (byla to zkratka, tak tudy asi málokdo chodil), ale jelikož jsem měla hůlky, byla jsem totálně v klidu a překřížený před mou osobou a semtam mávající budily v psovi dostatečnej respekt, takže se ke mně nedovolil vůbec přiblížit, jen když jsem se k němu otočila zády. Nemít je, asi by mi už visel na noze.

Chtěli jsme původně dojít až do samýho cíle cílů: Velké nad Veličkou, ale to by bylo smrtící asfaltový peklo. Omdlívala jsem už při pohledu na tu trasu z autobusu!

Což byl jeden ze tří dnešních "Božích Dárků": První byl, že jsme došli už se zbytkem vody do Javorníku, kde v místním Coopu zavírali za 10 minut!! Popadla jsem tam dva banány, dva birelly a jednu kofolu, syn nějak podobně, a dobelhali (teda spíš já) jsme se naproti na zastávku. A hle! Autobus, leč bez řidiče. Za chvíli přišel a že prý odjíždí za 4 minuty do Velké n. Veličkou, a to přímo na nádraží (druhej Dárek). Haleluja! Stihneme vlak! Vlak nám jel pak za 8 minut (třetí Dárek), takže to nádherně všechno na sebe navazovalo. Sedli jsme do vlaku a šťastní, že jsme vše zvládli, přežili (hlavně já se svým dnešním rekordem 35,6 km) a i to dobrodružství si užili, jsme mířili domů do Těšína. A nad Těšínem se objevila zvečera zničehonic bouřka, která se táhla už z Jižní Moravy přes Bílé Karpaty... Být tam o ten jeden den a noc navíc, tak bysme ji schytali. Nejspíš čtvrtej Dárek...

Poslední kopec Hradisko před Javorníkem a cesta vlakem domů

O veškerý mojí přípravě na tenhle trek a věcech, co jsem měla s sebou (vč. odkazů), si můžete přečíst tady.

HORÁM ZDAR!