Vypadá to, že Někdo nezapomněl na naše jižní městečko a přes noc nechal pocukrovat zahradu, silnice, auta i boty, co jsem omylem neschovala. Lákavě budím především mladšího synka: "Pojď, něco uvidíš!"
"Jéé, sníííh!" rozzářila se tvář.
U ranní kávy zvědavě otvírám webkameru, abych zjistila stav bílé pokrývky na Šumavě. Snad toho bude o víkendu víc, pomyslím si, a ještě mě láká virtuální návštěva severu, odkud se na mě v posledních dnech skrze sociální sítě vychloubačně culí bílé fotky mých bližních. Do hor jsem se ale nestačila podívat. Zastavil mě totiž živý obraz kamery na mé rodné město. A to rovnou na náměstí, kde jsem asi 2,5 roku bydlela v jednom z nejkritičtějších období svého dospívání. Liberec. Puberta. Hledání smyslu života. Sníh za oknem. Všechny tyhle vzpomínky se náhle semkly a dohodly se mezi sebou, že mi dnešní ráno připomenou, komu vděčím za to, že tu po 22 letech spokojeně sedím před oknem a že vůbec vím, Čí jsem.
Když se z nebe, jak malý pán bůh, dívám na široké Šaldovo náměstí, úplně první prkotina, která se mi vybaví, je celkem krátká trasa přes přechody a koleje, chodníky a semafory, přes které jsem pravidelně běhávala do nedaleké sokolovny na aerobic. Byly to nejsportovnější roky mého mládí. Kdybychom tehdy nebydleli v celém domě jako jediní bílí, a nebáli se občas jít večer domů, protože místo vypínače dole u dveří jsme často nahmatali hlavu cikána omámenou toluenem; kdyby tenhle cikán jednoho dne nevypadl ze třetího patra z okna dolů na silnici a nebyl mrtvý; kdyby nám řvoucí cikánky nebouchali do dveří, zatímco se na chodbě praly kvůli chlapovi a hlavně - kdybychom tam nebydleli kvůli tomu, že jsme předtím z nedostatku finančních prostředků museli prodat předchozí byt (a ještě předtím náš rodný dům), tak by to bylo jinak moc hezké bydlení v centru města, s rohovým balkonem a vším potřebným na dosah ruky. Ti cikáni ale nebylo to nejhorší. Sami o sobě mi nikdy nevadili. Dokonce jsem se jich zastávala a nesnášela jsem rasistické kecy. Bydlet s nimi ale v jednom domě byl zkrátka někdy stres. Holt jiná nátura a - jiné všechno. Tím nejhorším byla sociální nejistota, a stále se zvětšující prázdno v duši. A tak jsem začala hledat. A zvala jsem k sobě domů nejrůznější adepty na pozici "správce nitra", kterým bych mohla opravdu věřit. Novodobí učenci pana Platóna či Aristotela byli vskutku myšlenkoví borci, kteří ale mandát na správcovství duše zkrátka neposkytují. S panem Mohamedem jsem si chvíli povídala jenom z okna, takže jsem - Bohu díky - většinu neslyšela. Nejvíce mě asi zaujala návštěva Krišny. Pravidelně jsem ho zvala na čaj i na oběd, ale jen do chvíle, než mi začal vysvětlovat, že ze mě v příštím životě může být ošklivý pes nebo pěkná kráva... Tak jsem ho raději rychle vypoklonkovala.
Až po nějaké době, někdo už od prvního pohledu chudší než my, přijel na oslíku přímo přede dveře a jestli prý se může na minutku ohřát (byl sníh a byla zima). No jistě, proč by ne, zrovna pro tohle jsem měla pochopení. On ho měl pro mě možná ještě větší, a to jsem nemusela popisovat detaily. Takového člověka potkáte snad jen jednou za život. Za ten krátký okamžik jsme se toho jeden o druhém dozvěděli tolik, že mi bylo líto se rozloučit. On ale řekl: „Já přece nikam neodcházím.“ Udiveně jsem na něj pohlédla. „Na, něco pro tebe mám. Když to cele přijmeš, tak ti slibuji - jakože jsem živ - že se zase brzy uvidíme“. To „živ“ pak vyslovil se zvláštním důrazem. Dotkl se rukou mé hlavy a v ten moment zmizel. Byt, město, máma, pes i moje tělo - všechno bylo pořád stejné. Ale já už ne…
Usrkávám zbytky studené kávy a dívám se z okna ven. Je sníh a je zima. Je prosinec jako byl tehdy. Oslík žije v Betlémě a ten, kdo na něm jel, teď žije ve mně. A snažím se přijímat cele, jak mi tehdy řekl. Moc ráda bych ho zase viděla.