Před necelými dvěma týdny, přesně na den svých narozenin, měl Ju další operaci. Dneska jsme byli na vyndání stehů a od sestry na chir. ambulanci jsem dostala čekací číslo 40. Někteří ví, že je to číslo biblický. 40 let je číslo přetrvávajícího trápení, zkázy nebo dramatických událostí. Nejdřív jsem to číslo přijala bez povšimnutí. Ale pak jsem se na něj v čekárně zadívala a přemýšlela. Výsledkem bylo vnitřní povzdechnutí typu: "Kéž by to už byl konec různých zdravotních peripetií"...

No a co se vlastně stalo? Jizva po (před 2 měsíci) vytaženém PEGU se zanítila. Byl v ní streptokok a ještě jedna brebera. Zpočátku (pondělí) začal mít Ju bolesti v místě jizvy, ale navenek bylo okolí rány ok. V pátek už byla jizva zarudlá a mírně vystouplá. Takže alou na chir. ambulanci do Třince, kde šel okolo osmé večer s celkovou narkózou pod kudlu. Sice jsem doma od pohledu celkem jasně viděla i chápala, že jde "pouze" o místní zánět. Ale jakmile mužskej s Ju odjeli, začal ve mně, jak starý dotěrný duch, hlodat STRACH: Co když se mu v jeho oslabeném těle na úplně jiném místě opět tvoří rakovinové buňky? Sice jsem se zpočátku realisticky ujišťovala tím, že by to přece (snad) nevypadalo na první pohled jako zánět. Ale naproti těmto myšlenkám se ihned vynořovaly jiné typu: "Ale vždyť se často stává v prvním roce po léčbě, že se to vrací a třeba i na jiných místech, jiným způsobem..." A už to jelo. Vzápětí jsem už zcela mimo viditelnou realitu upadla do spárů strachuhojných myšlenek, takže jsem otevřela láhev vína, kterou jsme měli ten pátek vypít s pozvanou (žel narychlo zrušenou) návštěvou a půlka byla rychle pryč. A kdyby mi známá (sálová sestra) asi v deset večer nenapsala důvěrné info přímo od svých kolegyň, že to byl jen rychlý zákrok (čili nic vážného - ze SONO vyš. totiž nebylo jisté, zda není zasažená i žaludeční stěna) možná bych vypila celou láhev. Pocity strachu a sevření totiž byly najednou totožné s těmi před rokem a půl...

Nad to mi psala, že když se na sále dozvěděli, že má ten den Ju narozky, zvesela mu vespolek zapěli...

Úleva. A narozky? Ty jsme slavili už týden před, takže dobrý. A Ju? Ten tuhle operaci bral už jako něco skoro běžného. Čili žádnej extra stres. Navíc dostal své tašky dárků, poněvadž v sobotu byl Den dětí! A já? Následující den (sobota), místo abych ho trávila na židli vedle Ju, kdy on by beztak koukal do mobilu a já nakonec nejspíš taky, šla jsem s ženskýma poprvé na Lysou. Abych aspoň přišla na jiný myšlenky. Pokud to jen trochu jde, vyhýbám se nemocnici obloukem. Zatímco Ondra u Ju strávil sobotní půlku dne a zvládnul přitom i nějakou práci. A v neděli ho už pustili domů.

Snad to číslo v čekárně bylo prorocký...