Kdysi dávno si měl král David vybrat trest ze tří možností (zač byl hoden trestu, teď nechme stranou). Přišel k němu prorok Gád a řekl mu:

 „Mají na tvou zem přijít tři roky hladu? Nebo chceš být tři měsíce pronásledován a prchat před nepřáteli? Anebo má být ve tvé zemi tři dny mor? Teď se rozmysli a uvaž, jak mám odpovědět Tomu (tj. Bohu), který mě posílá.“ 

„Je mi tak úzko!“ odpověděl David Gádovi. „Raději ať padneme do rukou Hospodinových, neboť jeho slitování je nesmírné. Jen ať nepadnu do rukou lidem.“ (Bible, 2. kniha Samuelova)

Vybral si tedy, aby ho potrestal sám Bůh. Pro ty, kdo na první pohled nevidí rozdíl mezi prvním a třetím trestem, totiž mezi hladomorem a morem, mám svůj osobní pohled: během hladomoru se z člověka snadno stane zvěř, která útočí a dokáže sníst i svého vlastního slabého druha, což je obdoba trestu č. 2 (být pronásledován nepřáteli).

Podle toho, jak David Boha znal, věděl, že Boží spravedlnost převyšuje tu lidskou, převyšuje vše, je nad vším, je dokonalá, je dokonce láskyplná. Trestá-li Bůh, nepodobá se zběsilé matce, či šílenému otci, jimž ruply nervy, popadají dítě v amoku, sundávají pásek, berou do ruky vařečku a tlučou, bijí, mlátí a řvou o sto šest. 

I kdyby se ale takový přeci jen zdál být Boží trest, jako u výše popsaných rodičů, to, co nám dává sílu jej snést, je vědomí, ba dokonce hluboká víra, že se na nás vykonává spravedlnost, která se nikomu nevymkla z ruky, ale je pevně vedena rukou Boží. I mnoho dospělých vám dnes řekne s úctou k rodičům, jak ho tito trestali, ať už jakkoli drsně, ale (obvykle až v dospělosti) nakonec to dovedou ocenit. A přitom se jednalo o rodiče lidské, tj. z podstaty nedokonalé. Už před dvěma tisíci lety psal apoštol Pavel slova: 

"Když jsme si vážili svých tělesných rodičů, kteří nás vychovávali, neměli bychom se tím spíše poddat Otci duchů a získat život? Oni nás vychovávali krátce a podle svého uvážení, on ale pro náš vlastní prospěch, abychom došli podílu na jeho svatosti. Výchova se v dané chvíli nikdy nezdá příjemná, ale krušná, později však těm, kdo jí prošli, přináší ovoce spravedlnosti a pokoje."

Zároveň si mnoho lidí nese z drsné výchovy doživotní trauma (a to je nikdo ani bít nemusel). I zde mám vlastní odpověď na příčinu: protože v takové výchově chyběl vztah. Chyběla láska. Chyběla náklonnost. Chybělo naslouchání. Chyběla důvěra. Chyběla úcta. Chyběla podpora a povzbuzení. Jediné, co bylo, byly požadavky, sporadicky odměna za poslušnost či výkon, a povětšinou jen nároky, trest, pohrdání, lhostejnost. A právě všechny ty ostatní věci tvoří to pozdější trauma. Nikoli trest sám o sobě.

Trest je velice užitečná a zdravá věc, jakkoli zní zuboženým a pohaslým duším odporně. Je to přitom věc, která má silně budující potenciál, pokud se správně uchopí. A protože je na jedné straně zmatení a neumění trestat konstruktivně (v podstatě ve většině z nás), a s tím související trauma, tak je na druhé straně příklon k opačném extrému: trest zcela vymazat, zrušit, zneprávnit, znelegalizovat.

A proto se dnes mnohým i v církvi zdá být téma Božího trestu neakceptovatelné. Já s Božím trestem problém vůbec nemám a raději, aby mě trestal sám Hospodin, než aby se na mě bezhlavě vyřádil člověk.

Tím se dostávám k tomu, co jsem prve jinými slovy řekla, že musí být přítomno ve vztahu rodič a dítě. Je to právě důvěra k Bohu, vědomí jeho otcovské lásky, jeho dokonalé nadřazenosti, moudrosti a vševědoucnosti, co mi dává i v nepříjemných chvílích pocit, že i kdyby ta která věc byla Božím trestem, má mě to dovést k dobrému. Upřímně, je to vždy to první, co mě při těžkých zkouškách napadá: "Je to snad Boží trest?" Tím neříkám, že je špatně, když to v takových chvílích někoho jiného vůbec nenapadne. Prostě jsme každý jiný a každý máme jinou vnímavost.

Proto hned v počátcích se obvykle zaleknu a zpytuji své srdce i svědomí. Ovšem takové zpytování bývá dost omezené, poněvadž jako lidé nedokážeme ani sami sebe dokonale posoudit. No a to je pro mě další důvod, jakoby další krok, vložit se s důvěrou do Božích rukou. A když pak vidím, jak se o mě s láskou a zázraky Bůh v těžkých chvílích stará, mé pochybnosti o jeho láskyplném vedení se stále víc a víc zmenšují jako velký šedý mrak z něhož veškerá nejistota (doslova) vypršela. Pak už je jakoby možná i jedno, zda je ona zlá zkušenost, těžká zkouška, trestem nebo "jen" nácvikem na možná ještě horší časy. Mnohem důležitější se mi vždy v následné časové posloupnosti zdá Boží blízkost sama o sobě. Prostě ten VZTAH, který ani smrt nerozdělí, protože nad ní Ježíš zvítězil. 

Kdo z nás může mít takovou jistotu ve svých rodičích? Vždyť jsou jako my a my budeme opět jako oni - nedokonalí ve svých úsudcích i jednání.

Jsem proto ráda, že se v těžkých chvílích mohu vždy spolehnout na Boha.