Znáte to taky? S nečím začnete, do něčeho se s nadšením (nebo námahou) pustíte a po čase vám to něco překazí. Už během loňského roku jsem se několikrát pokoušela začít cvičit, abych ta během nemoci syna nabraná kila zase shodila a abych si celkově zlepšila nejen tělo, ale i mysl. Nikdy to nevydrželo déle než pár týdnů. Pokaždé přišla překážka v podobě náhlé změny Ju stavu apod. Však víte, jak to bylo. Opravdový zlom přišel až s novým rokem, kdy se mi 3 měsíce dařilo pravidelně kombinovat domácí cvičení s fitkem, což nejen na tělo, ale i mysl mělo blahodárné účinky. No a prásk, teď je to 4 týdny, co pořád nejsem po nemoci zcela fit, a už během prvních 2 týdnů, kdy jsem převážně ležela, jsem se děsila toho, JAK se mi bude dařit zase znovu začít vytrvale cvičit?

Začala jsem procházkami. To bylo fajn. Ale začít posilovat se mi vůbec nechtělo! Dnes, přesně po 4 týdnech jsem měla opět chuť jít na procházku, ale najednou jsem si řekla A DOST! Dala jsem si pomyslnou facku s výtkou, že už se té námaze nemůžu dál vyhýbat a odcvičila jsem si své série cviků. Došlo mi, že přece nemusím pokračovat přísně tam, kde jsem před měsícem skončila. To bych ani nedala. Pět opakování jsem zkrátila na tři a vzala do ruky lehčí činky. Hned se mi lépe začalo, když jsem si snížila laťku. A víte, co jsem poprvé udělala, když jsem docvičila? Zatleskala jsem si.

Vedlo mě to k dalšímu zamyšlení. Věci, které jsou pro náš život opravdu přínosné a přináší dlouhodobý užitek, jsou taky nejvíc náročné. Vyžadují úsilí.

Proto je tak těžké se k nim vracet. Proto je těžké vždy znovu začínat. Ale to vědomí, že mají na náš život velký dopad (na naše tělo, mysl), nám může pomoci najít sílu vždy znovu a znovu začít odznova. Nemyslím ani tak každodenní pracovní rutinu, kdy každý den člověk začíná znova a znova stejné úkony. Spíše oblasti, ve kterých se někam posunete a pak vám to něco zhatí. 

Pak mě napadlo, jestli nakonec "pořád odznova" není nedílnou součástí našich životů? Člověk může přijít o nohy a musí začít odznova. Může ale přijít i o majetek a musí začít odznova. Nebo o blízkou osobu a musí začít odznova. To už jsou všechno vážné a mnohem těžší věci. Ale princip zůstává stejný. I v manželství je někdy potřeba začít odznova. Po přestěhování začínáme odznova atd.

Možná bychom si přáli život v jakési pravidelně vzestupné linii, kdy budujeme, střádáme, ukládáme, pěstíme a hromadíme s vidinou, že v závěru života před námi stane ohromný balík našeho celoživotního úsilí. Ano, může to tak být! Ale taky nemusí. A právě s tím bychom možná měli všichni počítat. 

Je to druhé (že to tak být nemusí) nespravedlivé? Není to spíš normální? Nemá nas to něčemu naučit? Právě proto, že se každý musíme naučit v různých fázích života něčemu jinému, je velkou chybou srovnávat se s druhými. 

Jak a v čem se Vám daří nebo nedaří začínat v konkrétních oblastech odznova?