Především ten můj. Alespoň teda v posledních dvou týdnech. Zatímco já ležela s horečkama bezvládně v posteli, Ju řádil po Těšíně tu na kolobrndě, tu na kole, tu na zmrzlině, tu v Bille...

Začalo to docela nevinně. Jednoho (doslova) krásnýho dne (bylo to asi týden po jeho poslední operaci) přišel ze školy a po chvíli mi říká: "Tak jsem se ti tak zastavil dole přede dveřma a než jsem vzal za kliku, ohlídnul jsem se kolem sebe a řekl si 'vždyť jsi byl vždycky městský dítě' a dostal jsem hroznou chuť jít někam ven."

Rozuměj - v Písku to byl obyč klučík, co běhal buď po zahradě, nebo s kámošema po venku. Hned se toho chytám a říkám: "No tak jdi ven, synku! Začni si užívat svobodu. A nemusíš hned někam daleko, stačí obejít blok, kostel, park, co já vim, a zase se vrátit domů. Pro začátek aspoň tak." Povzbuzen těmi slovy sundal školní aktovku a s hvězdičkama v očích říká "no tak jo, tak já teda pudu". Vzal si mobil a jako štěně, nadšený ze svý první procházky, vydal se znovuobjevovat svět. Já, coby klasická matka, pobíhala jsem od jednoho okna k druhýmu, abych za záclonou sledovala "první krůčky" mláděte. To ale vzalo nohy na ramena a v tu ránu bylo fuč. Spontánně jsem si klekla před práh v předsíni a děkovala Bohu za dnešní den. Den, o kterým jsem ještě před rokem a půl neměla tušení, jestli vůbec někdy nastane a bála se, že třeba ne. Den, kterej odstartoval vášnivou touhu řádit po Těšíně tu na kolobrndě, tu na kole, tu na zmrzlině, tu v Bille... a pár dní na to s dobrým kámošem, což je další nesamozřejmost.

A když mi během virózy Ju říká: "Jéé, teď ležíš pořád v posteli místo mě ty!" zatímco on je na dlouhý hodiny někde venku, tak je to jediný: CELÝ VZHŮRU NOHAMA!

A za to jsem nesmírně vděčná...